BEATRICE LANDOVSKÁ

VĚRA

Celovečerní divadelní hra o dvanácti obrazech.

Odehrává se v Praze na jaře roku 1995.

OSOBY

SCÉNA

PROLOG :  SEN

1. OBRAZ:  KONZOLE

2. OBRAZ:  SEZNÁMENÍ

3. OBRAZ:  PŘÍJEZD

4. OBRAZ : ANDĚL

5. OBRAZ :  VEČÍREK 

6. OBRAZ :  DOKTOR

7. OBRAZ :  OTEC

8. OBRAZ :  BOUŘE

9. OBRAZ :  PARAZITOVÉ

10. OBRAZ :  NOC

11. OBRAZ: DENÍKY

12. OBRAZ :  VYZNÁNÍ LÁSKY

EPILOG :  ODCHOD NA POHŘEB

VĚRA Fidesová..............................................34 let
MICHAL Pták, spisovatel....................................34 let
SÁRA Raymond, studentka....................................17 let
DOKTOR Leoš Vogel, právník.................................60 let
KAREL, redaktor............................................34 let
HELENA, Karlova manželka.............................30 až 35 let
TEREZA Ptak, Michalova manželka,
ředitelka knihovny ve Franfurktu n. M. .......34 let
BABIČKA Věra Fidesová................................70 až 75 let
SCHLOSSEROVÁ Sára, restituentka pražského domu.............77 let
JINDRA Fidesová, Věřina matka, vědecká pracovnice..........55 let
KVĚTA, přítelkyně Jindry, divadelní kritička...............53 let
MYŠKA, Věřina dcera - dítě..................................5 let
PETR, kamarád........................................30 až 35 let
TOMÁŠ, kamarád, výtvarník............................30 až 35 let
LUCIE, kamarádka.....................................3O až 35 let
JANA, kamarádka............................................34 let
JAKUB, Janin muž, grafik...................................35 let
INSTALATÉR Srnec...........................................45 let
6 PŘÁTEL na Michalově večírku................všichni přes 30 let
14 až 16 ÚČASTNÍKů "Tajné přednášky",
mezi nimiž jsou: SÁRA......................................17 let
RABÍN
POMOCNÍK Rabína

V Prologu je použito snu
Věry Jirousové, který zapsala a pod názvem
"Na pravém a levém břehu Vltavy"
publikovala ve sborníku "Egon Bondy 6O"
(Pražská imaginace, leden 1990).

Na setmělém jevišti je hala velkého pražského bytu. Dominuje jí velké secesní okno, které zaujímá značnou část pravé zadní stěny. V čele haly jsou vedle sebe dvoje užší dveře, nad nimiž jsou malá okénka a za kterými se skrývají dva záchody. Mezi dveřmi na WC a oknem je vstup a průhled do kuchyně. Vedle velkého secesního okna, zcela vpravo, jsou hlavní vstupní dveře, rovněž secesní a prosklené. V levé části haly je do hloubi prostoru vsazena jídelna (-další místnost, ovšem bez okna), v níž stojí pouze velký kulatý stůl se židlemi a nad stolem v pravém předním rohu je zády k divákům ukrytá televize. Za jídelnou je dvoukřídlými dveřmi průhled do pokoje matky, který končí okny do ulice, za nimiž se rýsují domy ze zlomu století... Jídelna je spojena s kuchyní průchozí koupelnou, skrytou za prostorem obou WC. Vlevo vedle jídelny visí závěs, který zakrývá vstup do pokojů Věry, Myšky a Sáry. U levé forbíny jsou druhé prosklené dveře do čtvrtého pokoje. Nábytku není v hale mnoho. Starodávné sofa s vysokým opěradlem stojí v levé části jeviště, u okna jsou dvě křesla a u nich pojízdný servírovací stolek. U jídelny na jiném malém stolečku je umístěn telefon, který lze díky dlouhé šňůře přenášet po celé hale... U dveří stojí věšák a pod ním botník. Na zdech jsou obrazy, fotografie, velké zrcadlo, poličky a kolem okna pár květin, po stranách okna visí stóry. Podlahu z větší části pokrývá prošlapaný perský koberec. Je zjevné, že se jedná o dlouho zabydlený prostor...

PROLOG

Zvuky předcházejí obraz. V hledišti se začne šířit šeptání, kterému není rozumět. Šepot vychází ze stěn hlediště. Připomíná to situaci, kdy se scházejí lidé k nějakému společnému zážitku, jako v hledišti před představením... Zvuky sílí, zjistíme, že přicházejí i z jeviště. Obíhají kruhovitě po obvodu celého prostoru chvilku před začátkem představení. Zaslechneme i některá slova:

Tady je místo...
Ne, tady si sedni, ať jsme blíž...
Tady!
Aby nebylo pozdě...
Neměli už tady být?
(atd.)

Teprve teď se v hledišti setmí. Šepot se zmírní. Z dálky sem začnou doléhat zvuky města, jak zněly asi před šedesáti lety: Kostelní zvony svolávající na mši, klapání koňských kopyt a rachot vozů na dlažbě, cinkání staré tramvaje...  

 Z pokojů za závěsem přichází Věra v domácím oblečení, nahlédne do kuchyně, aby se podívala na hodiny (zaslechneme ve změti zvuků, jak se prosazuje jejich tikot) a pak vstoupí do dveří jednoho ze záchodů, rozsvítí tam, ale než za sebou stačí zavřít, zazvoní telefon. Vrátí se k přístroji, který už ale podruhé nezazvoní. Věra chvíli stojí v hale nad mlčícím aparátem a pak zmizí na záchodě. Po chvilce se rozsvítí i okénko nade dveřmi druhého záchodu, jako by byl prostor uvnitř nějak propojen. Narůstající záře z obou místnůstek začne "procházet zdmi" do kuchyně a do jídelny a nakonec i dveřmi směrem do haly... Šepot znovu zesílí, ale vychází už jenom z prostoru obou WC. Slyšíme a tušíme intenzivní děj za oběmi dveřmi, když tu se otevřou všechny přístupové cesty na jeviště a jimi vstoupí několik lidí v černém. Zároveň v tutéž chvíli se zvednou stěny i dveře ohraničující oba záchody a objeví se před námi nový prostor pokoj se zařízením ze třicátých let: Gauč s kulatými rohy, sekretář, pár židlí. Sem směřují příchozí. Někteří si nesou židle, jiní se usazují v jídelně a další zase obsadí nábytek, který je v místě vzniklého pokoje. Věra v pokoji není. Většina příchozích je oblečena v černém, jako pohřební bratrstvo. Všichni mají na prsou Davidovy hvězdy. Muži jsou v kloboucích, ženy vypadají spíše moderně, než jako ortodoxní židovky. Všichni jsou klidní a celkem veselí. Vedou stejný dialog, jako před začátkem představení:

Tady je místo... Ne tady si sedni, ať jsme blíž... Kde jsou? Neměli už tady být? Je čas! Tady! Aby nebylo pozdě. Už je tady rabi? Dávno... Ta místnost, odkud ji znám?

Není to tu malé pro tolik lidí? Místnost se začne trochu "zvětšovat". Šepot zesílí a znovu začne kruhovým pohybem obcházet i hlediště. Přichází Sára, přítomní ji zdraví pokynutím hlavy. Sedá si mezi ostatní... Jeden důstojně vyhlížející vousatý muž pokyne mladíkovi, který odsune gauč. Objeví se zvláštní předmět, který dosud nebylo vidět: "Archa". Na dřevěných nosítkách s vyřezávanými držadly stojí starodávná truhlice, po jejíž stranách jsou připevněny svitky MAPY. Jeden z těchto svitků uchopí důstojný muž a spolu s pomocníkem jej pověsí čelně tak, aby byl z hlediště dobře vidět. Jedná se o bílé prázdné plátno jako na promítání. Důstojný stařec začne mluvit pohybovat rty, a my slyšíme jak se do záplavy šepotu z reproduktorů občas prolnou úryvky nesrozumitelného jazyka, kde se často vyskytují hlásky "ch" a "š". Stařec se obrací hlavně k jednomu z přítomných mužů, ostatní si dál mezi sebou povídají a šepot převládá. Postupně však posluchači začínají směřovat svou pozornost k mluvčímu, i když výhradně ho ještě všichni neposlouchají. Rabi má přednášku... Na plátně se začnou objevovat písmena. Shlukují se do různých skupin, řadí se lineárně, jako ptáci, když usedají na dráty, a nebo poskakují, jakoby hledala své místo v nějakém slově či v textovém celku. Po chvíli se plátno začne měnit v mapu. Mapa, připomíná jakýsi živý organismus ve tvaru města Prahy. Řekou uprostřed probíhá modrý světelný proud a užšími koryty ulic se co chvíli rozběhne červená barva, jako by žilami a tepnami pulsovala krev. Modrá (symbolizující čas), protéká řekou stále, zatímco červená,(která značí události), se v ulicích zjevuje pouze v nepravidelných intervalech... Město na Mapě zvětšuje a zmenšuje svou velikost jako pulsující srdce. Posluchači přednášky jsou v tuto chvíli už zcela soustředěni. Mapa do sebe vtáhla kruhový zvuk a vydává šum, který se postupně změní v tichý hovor mnoha lidí, v útrpné vzdechy, v šustění oděvů, v rány, které vznikají při nakládání čehosi na vůz. Pak zase v šepot, pod nímž se začíná ozývat hudba, zvuk proudící vody a zpěv ptáků. Během těchto zvukových projevů lidského času přestanou písmena rušit obraz tvořícího se města a začnou se hromadit na okraji plátna. Tím vytvoří mapě rám. Plátno se zklidní, přestane tepat, zvuky se ztratí. Nastane pár vteřin úplného ticha. Účastníci přednášky napjatě hledí na ztichlou mapu Města Prahy. Rabi nemluví,ale stojí mírně předkloněn, čelem k posluchačům. Po chvilce úplného ticha se plátno opět lehce rytmicky rozvlní, jako by v TV "zlobil obraz" Do rytmu se znovu ozývá klapání kopyt, pak tikot hodin, pak vzdálené zvony a nakonec zcela nablízku tlukot srdce. Po několika úderech srdečního svalu se výrazně prosadí křik ptáků. Rytmus ustupuje a na mapě se do ulic vrátí červená barva a namísto tikání hodin a tepu srdce zaduní dusot koní a padání nějakých předmětů, přičemž všechno postupně přehluší odťukávání kol vlaku o sváry kolejnic spolu se spodním motivem hudby Bernsteinova "Exodu". Přednášející zase začne pohybovat rty, přidá se k němu i jeho pomocník. Mluví oba najednou. Ovšemže slovům rozumět není. Nakonec vítězí hudba nad všemi zvuky, mapa se zastaví a stane se plně čitelnou. Je na ní Praha našeho století. Vnitřní město má tvar červeného srdce. Posluchači přednášky se začínají mezi sebou bavit, vypadají klidně a spokojeně, jako by se byli něco významného dozvěděli. Přednášející pozvedá ruce, snad přítomným žehná. Potom všichni najednou ztichnou a otočí se na Sáru... Ta se na ně nechápavě usmívá, zpod černého šátku jí kouká silný žlutý cop, dlouhý až do pasu. Teď si uvědomíme, že je trochu jiná než ostatní přítomní, jakoby nevěděla, co tady dělá. Přednášející jí pokyne a potom ji vede k "Arše".

 
 

Přednášející:	(Do naprostého ticha.) Musíme teď odejít...
Hlas z reproduktoru:	...jenom jeden z nás se sem vrátí...
Přednášející:	Nevíme, kdy se budeme moci vrátit...
Hlas:	Jenom jeden z nás se vrátí...
Přednášející:	(S pohledem na "Archu".) Tohle už nemůžeme vzít s sebou
Hlas:	Jeden jediný, aby odhalil tajemství času.
Přednášející:	Je to naše smlouva s časem a tebe zvolil osud, abys ji tady pro nás všechny, a pro naše potomky, ukryla.
Sára:	(Nechápe.) Ale
Přednášející:	Aby jednou, až se věk bude uzavírat, mohl být pochopen význam našeho údělu...
Sára:	Ale já nevím...
Přednášející:	(Významně.) Ty zůstáváš.
Sára:	Nevím co to je! (Přítomní se smějí a šeptají si.)
Přednášející:	My musíme odejít...
Hlas:	Jenom jeden z nás se vrátí...
Sára:	Proč zrovna já? Neumím váš jazyk, nerozumím tomu, co bylo řečeno, ani tomu, co je psáno, já jsem jenom přišla na tajnou přednášku!
Přednášející:	Nemusíš rozumět, abys pochopila. Nemusíš umět ani číst. Toto je kniha, která se čte sama. Nemusíš umět jazyk. Tato kniha je v řeči společné nám všem...
Sára:	Ale
Přednášející:	Teď nám stačí, že se jmenuješ Sára...
Sára:	Teď...?
Hlas:	Teď už nemáme čas...
Přednášející:	Nemáme čas!
Posluchači:	(Šeptají, jakoby fyzicky nepřítomní.) Nemáme čas...
Hlas:	Čas je ukryt zde, v našich dějinách... (Přítomní se rozestoupí a začnou si broukat brumendem nápěv "Šalom"...)
Sára:	(Zoufale.) Je to ohromná starožitná věc... Má určitě velkou cenu... Myslím, že ji sama ani neunesu, je -, je jistě těžká...
Posluchači:	(Šeptají.) ...čas...čas...čas... (Na jevišti se začne stmívat a šepot, vycházející už zase z reproduktorů v celém sále, se začne mísit s tikáním hodin, které se bude zrychlovat a sílit, na jevišti se zcela setmí a když bude tikot hodin již nesnesitelně silný a rychlý, prudce se rozsvítí. Uprostřed haly stojí Věra, na prahu knihovny postává Babička v županu. Byt vypadá zase jako na začátku, dveře na oba záchody jsou zavřené, ale přes okna nad nimi lze vidět, že se na obou svítí. Postupně zhasne jeden a potom i druhý záchod.)
Věra:	(K Babičce.) Ne! Ty se mi nesmíš zjevovat, babi. Jdi už pryč! (Babička zavrtí hlavou jako by chtěla něco namítnout, pak jenom pokrčí rameny, projde halou a zmizí poblíž hlavních dveří.) Tvůj příběh už přece skončil! (Tma.)

1.OBRAZ

Je časné odpoledne. Otevřeným oknem vidíme rozkvetlý strom a z něj slyšíme vycházet hrdliččin hlas, který odměřuje čas. V blízkosti okna postává stará drobná dáma velmi kultivovaného zevnějšku. Dojatě se usmívá.

Věra	Jediné, co tady zůstalo, je tahle konzole... (Věra ukazuje nad okno.)
Schlosserová	Ano, ano, tu si pamatuji... Byla v ložnici a přes celou stěnu na ní visely nádherné záclony z maminčiny výbavy... (Vzpomíná zasněně.) ... K nim patřil ještě bílý přehoz přes obě postele. (Jde až pod okno a dívá se vzhůru.) Jak je to dávno... (K Věře.) To jediné to zůstalo?
Věra	Nic jiného v bytě nebylo, když jsme se sem nastěhovali... (Věra jde do kuchyně a vzápětí se objeví smýkajíc před sebou malý stolek, který staví pod okno. Opatrně na něj vyleze, aby mohla ke konzoli, když si toho paní Schloss. všimne.)
Schloss.	Ne, ne, nesundávejte to, mladá paní...
Věra	Když už nic jiného po vaší rodině nezbylo, nechtěla byste si to vzít?
Schloss.	Ne, já nic nepotřebuji... (Pauza.) Všechno mi to tady připomíná dětství. Dveře, okna, pohled do dvora... I když kaštan byl tehdy ještě mladý strom, jeho koruna dosahovala tak tak do úrovně našich oken... Dnes už zabírá celý dvůr...
Věra	A co v něm žije ptáků!
Schloss.	Jako by se tu zastavil čas... (Paní Schloss. je dojatá, hledí z okna, odkud je slyšet kromě hlasu hrdličky ještě zpěv drozda. Věra zatím přece jen vyleze na stolek a začne vysouvat konzoli z držáků, přidrží závěs, odejme pravou zakončující hlavici a nakloní konzoli tak, aby z ní kroužky závěsu sjely, přičemž nečekaně z duté trubky vyklouzne jakýsi svitek a spadne na zem. Věra překvapeně seskočí se stolu, udiveně zvedá svitek a odkládá konzoli i se závěsem.)
Věra	Co to je? (Podívá se na paní Schloss. jako by byla při něčem přistižena. Schloss. se usmívá, dělá, že nic nevidí a odvrací se k oknu, zatímco Věra rozvinuje svitek a začítá se do něj.) Není to česky. (Udiveně.) Kde se to tu vzalo? (Přemýšlí.) To není možný, že jsme to tu nikdy nenašli... (K pí Schloss.) Je to asi německy, nebo jak... (Věra podává svitek pí Schloss.) Zkuste to přečíst vy, je to nějaké zvláštní písmo... (Pí Schl. bere svitek do ruky a nevěřícně jej prohlíží. Potom si vyndává brýle z kabelky a začítá se do svitku. Je udivena a působí znepokojeně.)
Věra	Vy to znáte? (Pauza. Pí Schloss. čte a Věra se zatím dívá do konzole, kterou byla odložila na stůl, klepne s ní o zem a čeká, nevypadne-li z ní ještě něco. A vskutku, po chvilce vypadne další a pak ještě jeden svitek. Věra se pokouší ten poslední číst.) Jakou to je řečí? (Pí Schloss. přeruší své čtení a zadívá se na Věru.)
Schloss.	To je můj příběh...
Věra	Váš příběh? (Pauza.) Kdo ho sem zapsal?! (Pí Schloss. bere postupně do rukou další dva svitky. Znovu se začte. Pauza.) Jakou je to řečí?
Schloss.	(Pomalu.) Tahle část je hebrejsky, tomu moc nerozumím, hebrejsky umím číst jenom trochu. Ale začátek příběhu je psán v jidiš. (Pí Schloss. svitky opatrně prohlíží) Tenhle kus je německy. (Začítá se.)
Věra	(Přemýšlí.) Tady v domě se říkalo, že se váš tatínek po válce vrátil? (Pí Schloss. přestává číst a poslouchá.) Ale prý se tady v bytě tehdy dlouho nezdržel. Lidé z domu měli za to, že si tu jenom něco vzal, říkalo se, že nejspíš peníze a nebo šperky, možná nějaký papíry nebo fotografie. Odcházel prý jenom s malým kufříkem...
Schloss.	To byly doklady.
Věra	Prosím?
Schloss.	Doklady o totožnosti. Pro mě.. Abych se mohla vdát.
Věra	Vy jste se nemohla jinak vdát?
Schloss.	Mohla, za normálních okolností. Ale brala jsem si muže, který byl synem rabína. (Pauza. Pí Schloss. zase prohlíží svitky, začítá se do třetího.)
Věra	A co když tu váš otec tehdy byl proto, aby zapsal váš příběh? Co když si tu nebyl nic vzít, ale naopak, něco uložit? (Pauza.)
Schloss.	To asi není možné.
Věra	Proč? Proč by to nebylo možné?
Schloss.	(Pomalu.) Protože jsem odtud odešla ve dvaceti letech.
Věra	No?
Schloss.	(Dívá se do svitku.) V roce 1947, když jsem se vdávala a otec byl tady v Praze, bylo mi 28 let!
Věra	Ano.
Schloss.	Ale příběh, který je tady zapsán, nekončí v roce l947 (Pauza.) Ale pokračuje... (Pauza, prohlíží všechny svitky.) ... do dnešního dne. (Pauza, ukazuje prstem ve svitku.) A končí chvílí, kdy se dívám na svůj příběh, když jej čtu poté, co vypadl z konzole. (Chvíli čte ve svitku.) Ano, zřejmě jste to vy... Jmenujete se přece... Víra
Věra	Ne, Věra.
Schloss.	Ano, Věra... Poslední část je psána česky, podívejte se sama "...a s Vírou vrací se do svého nalezeného příběhu..." (Pí Schloss. podává Věře Třetí svitek.)
Věra	Zvláštní písmo... (Čte.) "...a s Vírou vrací se do svého nalezeného příběhu, hluboko ponořená do času, přehlíží všechno minulé, které shrnuto do jednoho okamžiku, stane se její přítomností. Z Budoucnosti přichází k ní Minulost... (Přeruší čtení.) KDO to psal??? (Pí Schloss. zvedá se země 1. a 2. svitek.)
Schloss.	Jak byly za sebou?
Věra	Popořadě, poslední svitek uvnitř. První vypadl svitek s nejstarší částí příběhu, a to, co se děje teď, bylo schovaný nejdál. To není logický. (Přemýšlí,) Jako by ten, kdo to psal, počítal se čtenářem! Nejdříve začátek, pak pokračování, nedopsaný text až vzadu...
Schloss.	Tak to nemusí být vždycky. Ale kdybyste otevřela konzoli na druhém konci, bude pořadí svitků správně podle hebrejského písma - zprava doleva.. (Pauza. Ozve se šepot jako ve snu, vzdechy a klapání kopyt, které přechází v tlukot srdce a v tikot hodin, který posléze zaniká pod reálným voláním hrdličky...
Schloss.	Vrátíme je tam, v pořadí, v jakém vypadly...
Věra	Vy si je nevezmete? Vždyť jsou vaše!
Schloss.	(Vrtí hlavou.) Znám svůj příběh, mám ho všude s sebou. (Zvoní telefon.)
Věra	Omluvte mě na moment...(Věra zvedá telefon a potichu telefonuje.) Fidesová, prosím...(Pauza. Překvapeně.) Ne! A to mi říkáš jen tak? A kdy přijede?... Jak to, že tak najednou?...Tady? Kdy?... Zítra večer? (Přemýšlí.) No, proč ne? Matka tady nebude, Sára je ještě ve Francii... Jenom... Po pravdě řečeno, nemám u sebe vůbec žádný peníze. (Pauza.) Dobře, tak zavolejte večer až dorazí a domluvíme se... Ahoj. (Položí telefon.) To je neuvěřitelný. (Uvědomí si přítomnost paní Schlosserové, která se během telefonátu vyčerpaně usadila do jednoho z křesel se svitkem v ruce. Chvílemi si v něm četla.) Dáte si čaj, paní Schlosserová? (Strom se zachvěje.)
Věra	Dáte si čaj, paní Schlosserová? (Pauza.)
Schloss.	Ne, děkuji, to není třeba. Už půjdu. (Naznačuje, že se zvedne, ale je unavená...)
Věra	Seďte, seďte... (Věra jde zamyšleně do kuchyně, kde začne připravovat čaj. Paní Schloss. pokračuje ve čtení, ale vždycky, když se zachvěje strom, zvedne pomalu hlavu a s úsměvem se dívá do jeho větví... Věra přinese tác s čajem a položí ho na stolek před paní Schlosserovou. Potom se podívá na hodinky. Ze stromu zakřičí pták a strom se znovu zachvěje. V šumu listů zaslechneme hudbu - pár tónů z Dvořákovy Novosvětské. Poryvy stromu zmítaného jakýmsi vnitřním životem se opakují a vždy jasněji je doprovází hudba.) Nebude vám vadit, když na chvilku odejdu...Vy tu ale klidně můžete zůstat a číst...když si to nechcete odnést... Já přijdu za chvilku, jinak tady nikdo nebude... A kdybyste potřebovala odejít, tak jenom... (Zaváhá.)...Tak jenom zabouchněte dveře a nechte to tak...
Schloss.	Vždyť já mám klíče...
Věra	Jak to? (Zarazí se.) Vlastně -
Schloss.	Jsem přece majitelka domu...
Věra	Aha. (V rozpacích.) A vy máte klíče i od našeho bytu?
Schloss.	Od všech bytů!
Věra	No... To nevadí. Od našeho bytu má klíče plno lidí. Já už musím běžet. A opravdu nemusíte spěchat... (Věra odejde, paní Schlosserová se znovu začte, hudba zesílí a odpolední slunce zasvítí na křeslo, kde paní Schlosserová sedí. Pak se hudba postupně ztiší, pták zakřičí a z pokoje vlevo vychází babička ve svém zeleném županu a míří ke křeslu, kde sedí pí Schlosserová.)
Babička	Dobrý den.
Schloss.	(Lekne se.) Dobrý den. Myslela jsem, že tu nikdo není. Promiňte, lekla jsem se.
Bab.	Já jsem Fidesová. Babička.
Schloss.	(Pokyne.) Sára Schlosserová
Bab.	Já vím. (Přisedne do protějšího křesla.) Nenechte se rušit. A vezměte si čaj.
Schloss.	Děkuji. (Nalévá si čaj.)
Bab.	Takhle odpoledne, když sem svítí slunce, je tu nádherně. (Strom zašumí.) Ráda tu sedávám...
Schloss.	Vás tady bydlí kolik? Myslela jsem - (Zmlkne.)
Bab.	Tenhle byt je pořád plný lidí... A i když nikdo není doma, vržou parkety, jako by tu někdo chodil, cvakají dveře... Když jsem bývala někdy sama doma, úplně jsem se tu bála...
Schloss.	Bývala?... Teď už se nebojíte?
Bab.	Vezměte si ještě čaj...(Obě ženy sedí u otevřeného okna, lze slyšet šum křídel a ševelení listů, ony se dívají do zelené koruny stromu, šeří se, strom se začne zmenšovat, až je jeho koruna na úrovni okna. Babička se usmívá, pí Schloss. vypadá zasněně, na klíně má dva svitky a jeden drží před sebou, jako by právě přestala číst... Trochu se zešeří. Sára Schlosserová usne. Ozve se potichu EXODUS od Bernsteina. Rozsvítí se okénka nad oběma záchody. Hudbu postupně začne potlačovat vyzvánění zvonů, doprovázené vzdechy, následně přecházející v tlukot srdce a tikání hodin - jako během Snu... Tma.)

2. OBRAZ

Věra přichází zvenku s Michalkou. Na scéně nikdo není, u okna stojí stolek, který tam přistavila Věra, když sundávala konzoli. Otevřeným oknem slyšíme vzdálený hluk města.

3. OBRAZ

Je květen 1995, slunné ráno. Okno v hale je otevřeno do malého staroměstského dvora, kterému vládne mohutný kvetoucí kaštan. Větve dosahují téměř až k oknům. Z koruny se ozývá zpěv ptáků - kosa a drozda. Z dálky zaléhá hukot města: tramvaje, sanitky, alarmy... Prosklenými dveřmi zvenku přichází Věra... Spěchá, je neklidná. Nervózně jde rovnou k zrcadlu a zblízka si prohlíží svůj obličej... Potom si z tašky vyndává hřeben a začíná si kartáčovat dlouhé vlasy. Z kuchyně vyjde instalatér - pan Srnec a postaví se před Věru.

Věra	(Lekne se.) Úplně jsem na vás zapomněla, pane Srnec! Už jste s tím hotovej?
Inst.	No jó, paninko... (V rozpacích.) Tuhle karmu já vám nespravim... To je starej typ!
Věra	Pane Srnec, neříkejte mi, že to neumíte opravit?
Inst.	(Dotčeně.) Neumim, paninko...
Věra	Dneska večer čekám hosty... Víte co to bude, když v kuchyni nepoteče teplá voda?
Inst.	Já bych rád... Mladá pani, dyť se známe leta. Mezi náma, jinýmu bych takhle hned druhej den po zavolání nepřišel...
Věra	(Přikývne.) Děkuju...
Inst.	Co mě se týče, mladá pani, radim: Novou! Novou karmu..
Věra	(Vydechne.) Jo...
Inst.	Hned vám to tam namontuju a hotovo! Žádnej problém...
Věra	Hm... Děkuju.
Inst.	Jak řikám, co mě se týče, je to hned. Stačí říct!
Věra	Ještě jednou -
Inst.	A s těma penězma si nelamte hlavu... To počká... Dyť se známe leta...
Věra	Děkuju a ... Nashledanou. (Věra pomalu vystrčí pana Srnce ze dveří. Znovu se začne česat, pomalu jde k zrcadlu. Zazvoní domovmí zvonek. Lekne se. Do domácího telefonu. Tiše.) Kdo je?... To jste vy? Ano, otvírám... (Mačká tlačítko, pokládá telefon, chytá se za čelo a znovu míří k zrcadlu.) Pane Bože... (Vrátí k hlavním dveřím, otevře je a pak nehnutě stojí uprostřed haly. Po chvilce vstoupí Karel a radostně, důvěrně Věru obejme.)
Karel	Nazdar! Jak je? (Vidí, že je Věra nesvá. Uklidňuje ji.) Není to tak hrozný, to setkání po létech. (Otočí se.) Kde jsi? Michale? (Z dálky sem přes dvůr zaléhá houkání sanitky. Vstoupí Michal. Jakmile se ocitne tváří v tvář Věře, začne v rozpacích naznačovat, že by si rád típl skoro celou cigaretu. Věra se mu dívá do tváře a přitom ustupuje několik kroků zpět. Michal se od ní odvrátí, pak zajde až ke stolku s telefonem, kde důkladně uhasí a odloží cigaretu. Zvuk houkající sanitky mezitím odumře.
Michal	(Odhodlaně.) Ahoj Věro! (Věra přikývne, ale nemůže ze sebe vypravit ani slovo. Podává Michalovi ruku s hlavou skloněnou. Michal ji obejme. Pauza.)
Karel	(Ironicky.) Věro, vždyť ty seš starej mazák, - kolik lidí jsi už vítala z emigrace?
Věra	(Zastřeným hlasem.) Michal je pátej...
Michal	(Ustoupí o krok, znovu v rozpacích.) Jsem moc rád, Věro, že můžeme ten večírek udělat tady u tebe. Nevím, jak bych ti poděkoval.
Věra	O nic nejde. Já jsem taky ráda, že se zase po letech sejdeme...zrovna tady...
Karel	(Sarkasticky.) Alespoň si zavzpomínáme! (Pauza.) Na mládí... (Pauza. K Michalovi.) Kolik se ti podařilo včera večer sehnat lidí?
Michal	Celkem dost. A všichni, kterým jsem se dovolal, slíbili, že přijdou. Ale na někoho už prostě není žádný spojení.
Karel	Neni to tak zlý...
Michal	(Rozhlíží se po hale.) Mám pocit, že jsem tu byl naposledy včera...
Věra	A přitom je to deset let...
Michal	Za měsíc to bude deset let, co tady byl ten můj poslední večírek... Na rozloučenou. A ráno rovnou na nádraží.
Karel	Ještě že jsme byli tenkrát tak ožralý... Štípe mě v nose ještě dneska, když si vzpomenu, jak jsi se na nás díval z vlaku, když se s tebou rozjížděl...
Věra	To bylo hrozný!
Karel	(Odlehčeně) Ale večírek to nebyl špatnej, Takovej, řekl bych, důkladnej. Na doraz.
Michal	Tu noc najednou už o nic nešlo. Měl jsem pocit absolutní ho vytěsnění...
Věra	Celou noc stály v ulici dvě policejní auta. A telefon byl samozřejmě odpojenej.
Karel	A kdo vylezl před dům, toho sebrali.
Michal	Na to jsem úplně zapomněl... (Přemýšlí.) Kam je vlastně tehdy odvezli?
Věra	Nikam... Zapsali si je a za rohem je zase vysadili...
Karel	Pouštěli hrůzu...
Věra	Chtěli ti zpříjemnit odjezd... Abys náhodou nevzpomínal v dobrém...
Michal	To se jim povedlo... (Pauza.)
Karel	(Zvedá se.) No, já pomalu poběžim, mám toho dneska ještě hodně...
Michal	Karle! Hlavně večer přijď! Bez tebe a bez Věry jsou tu všichni ostatní na nic!
Karel	Spolehni se! (Vzpomene si.) Mám ještě něco zařídit, třeba někoho sehnat, nebo tak?
Michal	Ne, díky. Už jsi toho pro moje hladký přistání na rodný půdě udělal od včerejška dost.
Věra	(Ke Karlovi.) Věděl jsi dlouho, že Michal přijede?
Karel	Ve středu zavolal, že ráno vyráží a včera večer už byl v Praze...
Michal	Musel jsem se rozhodnout a jet! Kdykoliv jsem se na cestu moc připravoval, nakonec mě opustila odvaha. Kolikrát už jsem byl sbalenej, nachystanej, a pak z toho sešlo.
Karel	Tak večer to oslavíme! A já mažu. Zatím... (Gestem pokyne na rozloučenou.)
Michal	Zatim a díky! (Plácne Karla přátelsky po rameni.)
Věra	Čau. (Karel odejde, bouchnou dveře. Michal jde k oknu, V blízkosti okna proletí holub a usadí se na římse. Vzápětí přiletí další a po chvilce slyšíme, jak vrkají hlubokými hlasy.)
Michal	(V rozpacích.) Jak se ti daří?
Věra	(Přikývne k neurčitému souhlasu.) A tobě?
Michal	(Také přikývne.) Vypadáš dobře. Skoro jsi se nezměnila... (Pauza.) Nosíš pořád rozpuštěný vlasy...
Věra	Možná vypadám líp, než se cítím... (Pauza.) Neposadíš se na chvíli?
Michal	Spíš bych si zapálil, kdyby ti to nevadilo...
Věra	Prosím. (Ukáže na popelník, který leží na stolku. Michal si zapálí, pak nabízí Věře cigaretu.)
Michal	Nezačala jsi kouřit?
Věra	Ne. (Pauza. Michal se vrátí k oknu, dívá se na strom, holubi silně vrkají, listy stromu se chvějí.)
Michal	Co vaše babička, žije?
Věra	Ne, umřela ještě před listopadem...
Michal	Hmm... (Pak zvesela.) Byla to docela statečná účastnice našich večírků!
Věra	Nedožila se ani návratu svých dětí. Sešli se až nad jejím hrobem...
Michal	Čas jí taky šlápl na paty...
Věra	Čas? Proč jsi tenkrát odjel tak najednou?
Michal	Ach, Bože. Věro, neumíš si představit, jaká hrůza je emigrace! Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu... Těch prvních pět let, to bylo k nevydržení! Nejhorší roky v mým životě.
Věra	(Přikývne.) Všichni to říkaj.
Michal	Co?
Věra	Že prvních pět let je nejhorších.
Michal	(Popuzeně.) Všichni?! Kdo to nezažil, ten nemůže vědět, o čem je řeč...
Věra	Myslel jsi, že utečeš sám před sebou?
Michal	Blbost! (Vztekle.)
Věra	Promiň (Pauza.) Dáš si kafe?
Michal	Ještě jsem dneska nic neměl. Kafe bych si dal. (Věra odejde do kuchyně.)
Michal	(Volá.) Chtěl jsem ti něco vyprávět!
Věra	(Z kuchyně.) Já poslouchám!
Michal	Pamatuješ si na mýho dědu?
Věra	Na toho, co tě neměl rád?
Michal	Znala jsi ho, že jo?
Věra	Osobně ne, jenom z vyprávění.
Michal	Tak o tomhle dědovi se mi začal zdát jeden sen. Pořád se mi vracel. Nejdřív jsem myslel, že je to jen další emigrantskej děs. Ale po nějakým čase, mi telefonovala moje matka, že děda je v blázinci, umírá a pořád vyžaduje, abych ho přišel navštívit. Vysvětlovali mu, kde jsem, ale on jim nadával a pořád dokola vyžadoval, ať mě zavolají. (Věra přinese dvě kávy.)
Věra	A jakej byl ten sen?
Michal	No právě! Zdálo se mi, že jsem nemocnej a děda - jako můj doktor - sedí na posteli a ošetřuje mě. Říká něco v tom smyslu, že až budu vědět kdo jsem, že se vrátím. Nejdřív vždycky mluvil chlácholivě, ale postupně začínal být výhružnější, až skoro křičel. (Pauza.) Bylo to hrozně intenzivní. Když umřel, úplně jsem ten okamžik vycítil a ulevilo se mi.
Věra	Ulevilo?
Michal	Ten sen mě trýznil. Díky němu jsem si jasně uvědomoval, že není kam se vrátit. Nemohl jsem domů! (Rozčíleně.) To prostě nikdo nepochopí. (Vstane.)
Věra	Jestli se ti nechce o tom mluvit, tak -
Michal	(Pije kávu.) Víš, s odstupem času jsem si uvědomil, že se asi vůbec nejednalo o návrat z emigrace domů, ale o něco podstatnějšího...
Věra	Proto sis počkal deset let?
Michal	(Rozčíleně.) Blbost... Víš líp, než kdokoliv jinej, že návrat neexistuje. Ten, kdo se vrací, je někdo jinej, než ten, kdo odešel -
Věra	Tak proč jsi se vrátil až teď? Proč? (Michal si zapaluje cigaretu.)
Michal	Nechme toho. Jsem hrozně rád, že jsem zase tady, že tě vidim...
Věra	Čekala jsem tě před pěti lety. Hned po revoluci.
Michal	Ale ty jsi taky mohla přijet, když otevřeli hranice.
Věra	Nezval jsi mě. (Pauza.) Zrovna jsi se oženil... A já jsem pak zjistila, že čekám dítě. Michal.  Já vím... Věra  Kdyby ses občas nebyl ozval Karlovi, ani bych nevěděla, jestli žiješ...
Michal	Nepřeháněj. Posílal jsem svatební oznámení.
Věra	Jo, to máš pravdu! To mi udělalo radost. Že sis na mě za těch deset let aspoň jednou vzpomněl.
Michal	(Vztekle.) Tohle nemá cenu! (Pauza.)
Věra	Nedořekl jsi mi to o tom svým dědovi...
Michal	Děda! Zjevoval se mi potom. Jednou večer, když už jsem byl v posteli a podruhý normálně přes den, když jsem psal. Vždycky přišel zdí a přiblížil se až ke mně. Vůbec nemluvil, ale já jsem přesto cítil, co mi chce říct.
Věra	Co?
Michal	Něco v tom smyslu, že se mám vrátit až budu vědět jsem... Zvláštní, viď?
Věra	To je zajímavý...
Michal	Věděl jsem, že tě to bude zajímat.
Věra	A víš už, kdo jsi?
Michal	Chmm! A ty to o sobě víš? (Oknem sem z dálky zalehne hlas zvonů.)
Věra	(Usměje se.) Naše babička se sem vrací už několik let!
Michal	Vaše babička? A víš proč?
Věra	Ne. Mám jenom takový nejasný tušení, že něco jakoby střeží. Párkrát jsem měla úplně nepříjemný pocit, že mě vysloveně hlídá Sedává tady v křesle. (Hlavou ukáže ke křeslu, kde sedí Michal.)
Michal	Tady?
Věra	Někdy i mluví. Když nabízí čaj...
Michal	A jak často se zjevuje?
Věra	Poslední dobou celkem často...

4. OBRAZ

(Zpoza závěsu vystoupí Sára v noční košili, když uvidí Michala, lekne se a zase zmizí)

Michal	(Zahlédne ji.) Kde se tu vzala?
Věra	Kdo?
Michal	(Mlčí, mračí se, po chvilce.) Tady snad opravdu asi straší. Zdálo se mi, že se támhle zjevila krásná dívka!
Věra	(Klidně.) To bude Sára.
Michal	(Vzpomene si.) Ta tvoje schovanka?
Věra	Ty o ní víš?
Michal	Karel říkal, že tu máš krásnou schovanku. To je tvoje příbuzná?
Věra	(Usmívá se.) Moje příbuzná? (Uchichtne se.) Ne!
Michal	Tak kde se tu vzala?
Věra	Občas tu pobývá, není z Prahy.
Michal	Vypadá jako anděl. Úplně jsem se jí lekl, když jsem ji zahlíd. Zjevila se tiše jako duch.
Věra	Líbí se ti?
Michal	Líbí? To je slabý slovo! V životě jsem něco takhle étericky krásnýho neviděl. Co tady dělá?
Věra	Studuje češtinu
Michal	Studuje? (Pauza.) A proč teda neni ve škole?
Věra	(Zamyslí se.) Vidíš, to mě nenapadlo. (Volá.) Sáro! Sáro!
Michal	(Zneklidní.) Počkej. Nevolej ji kvůli tomu...
Věra	Ale jó. Představím vás! (Vstoupí Sára, přes andělsky bílou košili má bledě modrý župan, žluté vlasy rozpuštěné, vypadá jako ze snu.)
Sára	Volala jsi mě, Věro? (K Michalovi.) Dobrý den.
Věra	(K Sáře.) Nic mi do toho není, Sáro, ale ty dneska nemáš školu?
Sára	Říkala jsi mi včera, že budeš potřebovat mou pomoc!
Věra	Jó, to je pravda! (Praští se do čela.) Ale to by stačilo až odpoledne.
Sára	A pak, když už jsem byla jednou omluvena až do konce týdne, nechtělo se mi vysvětlovat, proč jsem se vrátila dřív...
Věra	Já vás představím. To je Michal Pták, kamarád z mládí. (K Michalovi.) Tohle je Sára Raymond.
Sára	(Podává Michalovi ruku.) Dobrý den. Moc mě těší. Vy jste spisovatel?
Michal	(Udiveně, líbá jí ruku.) Vy jste něco četla?
Sára	No, zatím ne, ale Věra má od vás v knihovně několik knih.
Věra	Sára je na svůj věk dost sečtělá.
Sára	(Omluvně.) Promiňte. (Odchází na záchod.)
Michal	(Šeptá, k Věře.) Já mám dojem... Karel říkal, že snad není Češka, ale ona mluví úplně perfektně! Odkud je, prosím tě?!
Věra	(Dívá se na hodinky.) Hele, Michale, zeptej se jí sám, a já se zatím skočím převlíknout a dám něco do pračky! A pak vyrazíme, jo?
Michal	Kolik jí je? (Věra nevěřícně kroutí hlavou, usmívá se a než odejde přes kuchyň do koupelny, vykloní se z okna ven, kde se chystá horký den a odkud se ozývá vrkání holuba. Když Věra zmizí za dveřmi, Michal vstane, jde k zrcadlu, kde si začne prohrabovat vlasy a prohlížet se, jak vypadá z profilu, pak se ležérním způsobem vrátí ke křeslu, kde usedá s nohou přes nohu. Ze záchodu se ozve spláchnutí a posléze přichází Sára.)
Michal	Slečno Sáro -
Sára	Moment - (Zvedá zápěstí.) Jenom si umyju ruce... (Sára zmizí v kuchyni a vzápětí se vrací.)
Michal	Slečno Sáro, mohu se vás zeptat, kolik je vám let?
Sára	Bude mi sedmnáct. Na podzim.
Michal	A co hledáte v Praze?
Sára	Co? Vlastně ještě úplně nevím. Cítím jenom, že je to asi moje město. Víte, já pocházím odtud... (Dívá se z okna.)
Michal	Narodila jste se tu?
Sára	Ne. Narodila jsem se v Paříži. - Asi...
Michal	Asi? Vy jste ale záhadná! (Michal vstane.) Mladá, krásná a záhadná. Mám pocit, že se mi jen zdáte! (Významně.) Občas do Paříže jezdím. Žijete tam?
Sára	Ne...
Michal	Studujete tady?
Sára	Ano. Češtinu
Michal	Jenom češtinu?
Sára	Jsem zatím na gymnáziu na francouzské ambasádě... Ráda bych studovala historii, filosofii a literaturu.
Michal	Literaturu... (Zasní se.) Sedmnáct let! Kde je našich sedmnáct?
Sára	Znáte tetu Věru dlouho?
Michal	Tetu? Aha! (Směje se.) Jo... Asi dlouho. Když mně bylo sedmnáct, tak už jsem ji dávno... - znal!
Sára	Vy jste sem taky chodíval? (Sára se přiblíží k Michalovi.)
Michal	Vás to zajímá? To už je dávno... Tehdy sem chodilo lidí...
Sára	Ano, moc mě to zajímá... (Sára se dívá zblízka Michalovi do očí.)
Michal	Slečno Sáro! (Usmívá se, pak vzdychne.) To je minulost. Možná, že vám připadá romantické, co jste zaslechla o našem rušném mládí, živě si umím představit Věru, jak vypravuje, ale já být na vašem místě, s nikým bych neměnil!
Sára	Proč?
Michal	Jste mladá!
Sára	Hm... Mladá... (Zapáleně.) Vy ale máte minulost!
Michal	Prosím vás!
Sára	Já minulost nemám!
Michal	Jakou vy chcete mít minulost! Ve vašem věku? (Směje se.) Já jsem si v sedmnácti vlastně taky přidával jeden rok...
Sára	Ne, nepochopil jste mě. (Otočí se k němu zády.) Já nevím kdo jsem, nevím odkud přicházím ani kam kráčím. Svého pravého otce neznám. (Pauza.) A pravou matku jsem poznala ve dvanácti letech, ale brzy potom začala nový život a tím jsem ji hned zase pozbyla. (Vstoupí Věra, kterou Sára nevidí. Michal si přiloží prst na ústa, aby dal najevo Věře, že má zůstat potichu.) ...A moji rodiče, kteří mě od narození vychovávali jako by byli z jiné látky než já. Když mi před rozvodem řekli pravdu, nebyla jsem ani moc překvapená?
Michal	(V rozpacích.) Měla byste si vážit lidí, kteří vás vychovali a zbytečně si neromantizovat něco, co za to možná ani nestojí...
Sára	Vám se to řekne! (Vzdychne.) Vy máte svou minulost.
Věra	(Vchází.) Minulost? Tu má jenom ten, kdo si ji uvědomuje.
Sára	(Lekne se.) Věro, neslyšela jsem tě přijít!
Věra	Jenom to, co pochopíš, to máš.
Michal	Jsi pořád stejná, Věro. Věčně se obíráš tím co bylo...
Sára	Když jsem poprvé přijela do Prahy, jako bych se vrátila na místo, které znám. Tmavé, křivolaké a kamenné město s hlubokými úzkými ulicemi... Zdávaly se mi o něm v dětství sny. Ve Francii podobné město není. Hned jsem tehdy pochopila, že tady mohu najít to, co hledám.
Michal	(Rezignovaně, trochu ironicky.) Svou minulost.
Sára	(Vášnivě.) Naopak budoucnost!
Michal	Ahá!
Sára	Bez poznané minulosti člověk nechápe, co mu budoucnost přináší!
Michal	(K Věře.) Mně se zdá, že tady vymýšlíš nějaký drama, který žije jenom ve tvý fantazii. A Sáru do toho zatahuješ. Ostatně jako každýho, kdo se nechá.
Sára	Naopak! Byla bych ráda, kdyby Věra vzpomínala víc. Všechno co vím, mi vypávěla matka.
Věra	(K Michalovi.) Já jsem vás nepředstavila.
Michal	Ale jo.
Věra	Sára je totiž Miladina dcera!
Michal	(Překvapen.) Cože? Myslíš Miladu Bártovou? (Udiveně.) Milada má už takhle velkou...dceru?! (K Věře.) To není možný, to by musela... (Přemýšlí. Sára se na Michala napjatě zadívá, pak prudce pohlédne na Věru...)

(Tma.)

5. OBRAZ

Tma. Slyšíme práskání dveří a pohyb v bytě, potom hovor bavící se společnosti, podbarvený rockovou hudbou. (Nico, píseň "Give me boys".) Scéna se pomalu rozsvěcuje, dveře do kuchyně jsou pootevřeny, průhledem vidíme, že kuchyň je plná lidí kteří si povídají, popíjejí, hraje hudba. V levé části haly na sofa sedí Tereza a vedle ní stojí Michal. Zevnitř kuchyně někdo zabouchne dveře a hluk se ztlumí na minimum... Kdykoliv se během následujícího obrazu dveře otevřou, vždycky znovu zesílí.

Tereza	Nechtělo se mi sem.
Michal	Nemuselas jezdit, byli jsme přece domluvený.
Tereza	Chtěla jsem vidět tvoje přátele a tvou rodinu, to se snad dá pochopit, ne? Po tolika letech společného života.
Michal	Říkal jsem ti, že to pro mě neni jenom nějakej zájezd. Neni nic jednoduchýho vrátit se tam, odkud člověk jednou utekl.
Tereza	Ty jsi neutekl, ale odjel! Nepoužívej tuhle komoušskou terminologii.
Michal	Nepoučuj mě. To, co chci říct, umím říct líp, než většina z vás.
Tereza	Z nás? (Udivena.) Koho myslíš tím "z vás"?! (Pauza.)
Michal	Promiň.
Tereza	Byla jsem tak šťastná, - ještě před několika dny... Myslela jsem si, že teď si budeme zase trochu blíž... Ale první, co mě kupodivu napadlo, bylo, abychom nejezdili do Prahy. Nevím proč.
Michal	Nesmysl.
Tereza	Já vím, vypadá to jako nesmysl, ale ty jsi tady, teď, někdo úplně jiný. Nevím, jestli je to tím, že jsem těhotná, nebo tím, že jsme tady... Nebo jsem prostě jenom přecitlivělá... (Pláče.)
Michal	Popovídáme si o tom doma.
Tereza	Tak už pojďme. Co tady? Všichni jenom skuhrají, že nemají peníze...
Michal	Jestli chceš jet domů, tak si vezmi taxíka, zavolám ti ho.
Tereza	Ne, pojeď se mnou.
Michal	Proč?
Tereza	Chci být s tebou!
Michal	Ne já, ale ty jsi se změnila. Tohle přece mezi námi nikdy nebylo, abys mě tahala domů odněkud, odkud se mi ještě nechce!
Tereza	Je mi divně.
Michal	Jeď v klidu k nám, dej si s mojí matkou čaj a jdi spát. Copak jsi malá holka? (Tereza tiše pláče. Netrpělivě.) To je vážně jinej stav tohle! (Pauza.) Nejdu a hotovo! Léta se na to chystám. Jsem rád, že se tu sešlo tolik lidí,a ty mě taháš domů!
Tereza	Já se tady někde na chvíli natáhnu a počkám na tebe...
Michal	Jak chceš. (Michal odchází do kuchyně. Tereza si lehá na sofa. Zvoní telefon. Nikdo nepřichází. Po několikerém vyzvánění Tereza zvedne aparát.)
Tereza	Haló? (Pauza.) Ne, já nejsem Věra, ale můžu vám ji zavolat. (Pauza.) Ne, to není možné v tomhle bytě jsem poprvé v životě. (Pauza.) Moment. (Tereza jde do kuchyně, odkud se ozývá zábava několika lidí a vzápětí se vrací i s Věrou.)
Věra	(Telefonuje.) Prosím? (Pauza.) Dobrý večer, doktore. Ano, Michal tady je. (Pauza.) Vstoupí Michal, jde k Tereze, ta ho mlčky chytne za ruku. Michal k ní přisedne. (Pauza.) Tak se zastavte. Zatím nashle. (Položí telefon. Zamyšleně.) Ten je ale nervózní... (K Michalovi.) Zdá se mi, že chce mluvit právě s tebou; včera se dozvěděl, a teď se ujišťoval jestli tady opravdu jsi.
Michal	A kdo?
Věra	Doktor! Pamatuješ se na něj přece?...
Michal	No jistě! Ten podivín, co sem docházel za tvojí babičkou.
Věra	Podivín... (Přemýšlí, pak k Tereze.) Kdybys chtěla, můžeš si klidně lehnout dozadu do pokoje, tam bude větší klid...
Tereza	Ne, děkuji. Zůstanu tady...
Michal	To je dobrej nápad, můžeš si trochu zdřímnout a když se ti udělá líp, tak sem zase přijdeš... (Z kuchyně a přijde Karel.)
Karel	Co vy tady v přítmí?
Věra	Tereze není dobře... (Karel zajde na WC.)
Věra	Mám ti uvařit čaj? Nebo něco jinýho?
Tereza	Ne, děkuji.
Věra	No jak chceš. Udělám trochu čaje... (Věra odchází do kuchyně.)
Michal	Měla bys jet domů. (Tereza se od něj odvrátí, Michal se chystá vrátit do kuchyně.)
Tereza	Michale!
Michal	No?
Tereza	Buď tady se mnou chvíli... (Ozve se spláchnutí, z WC vyjde Karel. Zapálí si.)
Karel	Tady v tom bytě se to vůbec nezměnilo. A přitom všechno už je jinak, i my jsme všichni úplně jiný...
Michal	Ty si seš celkem podobnej, akorát ty vlasy ti trochu prořídly... (Smějí se.)
Karel	Ale houby! To už nejsem já. (Smutně.) Za chvíli půjdu domů, protože jsem Heleně slíbil, že zejtra ráno pojedeme na zahradu.
Michal	Ty vole, na zahradu? (Pauza.) Co tam budeš dělat?
Karel	Sekat trávník! (Směje se.) To teď dělám každej druhej víkend a dokonce mám pocit, že si u toho odpočinu!
Michal	Nekecej! (Oba se smějí, Michal si zapaluje.) (Z kuchyně přichází Věra, nese tác s čajem a pokládá jej na stolek.)
Karel	Čaj! Toho se tu něco vypilo!
Věra	Chceš taky? (Karel se prochází po hale a prohlíží si obrazy.)
Karel	No, možná bych si kapku dal! Kde je - ... (Rozhlíží se.) - Jo, tady je ten stůl, co jsme u něj sedávali ještě s tvojí babičkou a s tim... - doktorem...
Věra	Vogelem! Právě před chvilkou volal!
Karel	Co teď dělá? Jak se mu daří?
Věra	Ani nevím, nic moc. Vystěhovali ho někam na okraj Prahy, - kvůli restitucím... Občas se tu zastaví.
Karel	Byl to vždycky zvláštní člověk...
Michal	Párkrát jsem si na něj vzpomněl. Patřil k atmosféře tohodle bytu... Jak jste k němu vlastně přišli?
Karel	On byl nějakej vzdálenej příbuznej, ne?
Věra	Doktor byl otcův spolužák a kamarád. Miloval tetu Naďu, otcovu starší sestru -
Michal	Myslíš tu, co žije v Paříži?
Věra	Jo, co emigrovala v devětašedesátým... (Zamyslí se.) Vlastně ani nevím, jestli kdy miloval ještě nějakou jinou ženu. Rozhodně se nikdy neoženil...
Michal	Romantik!
Karel	(Záhadně.) Nejsem si tak jist, koho miloval víc. Jestli tvoji tetu, nebo tvýho otce... Moc bych za to nedal, (Váhá.) ...že přinejmenším oba... - stejně.
Věra	(Nevzrušeně.) No, a co! Lepší milovat dva, než nikoho...
Michal	Vidíš! A já si tehdy myslel, že jede po tvojí babičce, že je prostě na starší dámy... (Tereza vrtí hlavou.)
Věra	Když dědeček umřel a babička zůstala sama, trávil tady u nás dlouhý hodiny... Pomalu každý odpoledne a celý večery. (K Michalovi.) To si přece ještě pamatuješ... Chodil v dědově fialovým županu, četl jeho knihy, studoval jeho mapy, používal jeho lupu... Když jsme mu po babiččině smrti nabídli, aby si něco vybral na památku, vzal si dědovy starý šachy, který s ním jako malej kluk hrával. A teď je prej hraje doma sám se sebou.
Karel	Byl to podivín.
Tereza	On nikoho neměl?
Věra	Nikoho. Kromě nás...
Karel	Rodiče mu umřeli už nějak v dětství, že jo?
Věra	Nikdy o tom nemluvil... Pokud vím, jako dítě byl v koncentráku...
Karel	Už si na ten příběh vzpomínám... Je Žid...
Věra	(Přikývne.) Myslím, že mu bylo sotva deset let, když skončila válka. Sám o tom nikdy nemluvil. Vyprávěla to paní Mrvová, která ho vychovala. Před válkou chodila uklízet k jeho rodičům a když ho po válce přivezl Červený kříž do Kolína a ukázalo se, že nikdo z jeho přízně nepřežil, paní Mrvová se ho ujala. (Pauza.) Ale doktor, pokud to šlo, trávil dětství u naší babičky a u dědy. Bydleli totiž ve stejným domě, - v Kolíně, na náměstí. A babička s dědou ho měli opravdu rádi. Děda ho naučil hrát docela slušně na housle,
Karel	Rád na něj vzpomínám...
Michal	Byl to zvláštní člověk.
Věra	Moc hodnej...
Karel	(Ležérně.) Až na jednu maličkost. Byl na seznamech... (Pauza.)
Michal	(Konsternovaně.) Nekecej? (Podívá se na Věru.)
Věra	(Přikývne.) Byl.
Michal	On byl na seznamech STB?
Karel	(Nemile překvapen Michalovou reakcí, snaží se odlehčit situaci. Vesele.) To bys koukal, kolik tam bylo známých!
Tereza	Na jakých seznamech?
Věra	Jenom z naší rodiny a z blízkých tam bylo šest lidí...
Michal	(Přemýšlí.) A doktor taky?
Karel	Když jsem četl, ty vole, jména některých lidí, se kterejma jsme byli v kontaktu skoro denně, dostal jsem úplně strach, že tam snad budu taky...
Tereza	Mluvíte o seznamech agentů Státní tajné bezpečnosti?
Michal	Kdo tam ještě byl?
Karel	K tobě se nic nedoneslo?
Michal	(Pořád vyveden z míry.) Tušil jsem to. Tušil jsem, že je lepší plno věcí nevědět...
Věra	I o sobě?
Michal	Chceš snad říct, že jsem byl na seznamech?
Karel	(Zvesela.) Ty ne! Já taky ne! A na ostatní se vyser!
Michal	A Věra?
Věra	Blázníš?
Michal	Udělalo se mi úplně špatně...
Tereza	(Ke Karlovi a Věře.) Nechápu, jak si z toho můžete dělat legraci. Vždyť je to zrůdný... - Stýkat se s lidma, kteří...
Věra	Ale my víme, jak to bylo... Kdo -
Michal	(Vpadne jí do řeči.) Co tím myslíš, že víme?
Tereza	Já to nechápu...
Michal	(K Tereze, hrubě.) Když to nechápeš, tak mlč!
Tereza	Michale! Co je ti? (Začne plakat.)
Karel	Nebudeme si přece kazit náladu! Michale... (Vzdychne.) Jsem tak rád, že tě zase vidím... Je mi jako před deseti, patnácti lety, když jsme žili ze dne na den a s důvěrou jsme se vrhali do všech situací, do všech možných nápadů.
Michal	(K Věře.) Mluvil o tom doktor někdy?
Věra	Nikdy.
Michal	Říkalas, že dneska přijde?
Věra	Jo, včera z ničeho nic zavolal.
Karel	Já ho rád uvidím.
Michal	(Nečekaně agresivně.) Proč přijde? Já ho nezval. A tohle je můj večírek, může přijít jindy...
Věra	(Udiveně.) Zdá se mi, že chtěl dnes přijít právě proto, aby byl na tvým večírku, Michale!
Michal	Proč se mám pořád přizpůsobovat? Proč mám pořád dělat něco, co nechci?
Tereza	Taková drzost, chodit na večírek, kam tě nepozvali!
Karel	Ty ho neznáš, Terezo, ale je to zajímavej člověk. Zvláštní, vzdělanej... Pro mě svýho času hodně znamenal. (Pauza.) A pro Michala taky. Že jo?
Tereza	Já vám asi nerozumím... Jednou je to fízl, tak proč se s ním dál bavit?
Karel	(Opatrně.) Víš, nikdy jsi nebyla vystavena pokušení, proto tak jednoduše soudíš...
Michal	O čem mluvíš?
Karel	Ale, nechme toho...
Michal	Karle, to mě zajímá, pochop to! Když jsme spolu občas telefonovali, vždycky jsem se tě ptal! Nikdy jsi mi nic neřekl.
Karel	Vždycky jsem ti řekl pravdu...
Michal	Když jsem se tě ptal, jestli se s váma něco děje, vždycky jsi mi odpověděl, že nic zvláštního.
Karel	V týhle době a v těchto zeměpisných šířkách to taky nic zvláštního nebylo. (Michal si konsternovaně sedne na sofa k Tereze. Vstoupí Helena a zůstane stát s pohledem upřeným na skupinku okolo sofá.)
Helena	Karle? (Všichni přítomní se podívají na Helenu, ta se usměje, pak se laskavě podívá na Karla a poklepe si na zápěstí.)
Karel	(Usměje se na ni, pak k ostatním.) No, my se asi pomalu rozloučíme...
Michal	To myslíš vážně?! Dyť jsme se ještě ani pořádně nepřivítali!
Karel	Říkal jsem od začátku, že se nemůžu zdržet.
Helena	(Podívá se na Terezu.) Však vy už taky asi brzy půjdete, ne?
Michal	(Chce Karla zdržet.) Věro, myslíš, že by se odněkud dalo přinýst točený pivo?
Věra	(Dívá se na hodinky.) Tady je teď hnusně draho.
Helena	(Ke Karlovi.) Skočím se zeptat, jestli by si někdo nevzal s náma napůl taxíka. (Odchází do kuchyně.)
Michal	Do kýblu, jako za starých časů. Já to platim!
Helena	(Vrátí se z kuchyně.) Tam snad nemá nikdo ani na taxíka, všichni chtějí jet za hodinu metrem!
Michal	Za hodinu? To je jak večírek na rozloučenou před odchodem do rakve.
Helena	Kde mám sako? (Obléká se, pak si stoupne ke dveřím.)
Karel	(Jde až k ní.) Heleno, mně se odtud vůbec nechce. Přijedu posledním metrem.
Helena	(Potichu.) To snad ne!
Karel	(Prosebně.) Já některý lidi, co jsou tady, neviděl několik let... Hele, jeď sama...
Helena	Domluvili jsme se!
Karel	Ráno vstanu, jak jsem slíbil...
Helena	To mě necháš jet samotnou?
Karel	Tak nechoď! Zůstaň.
Helena	Nazdar! (Odchází a bouchne dveřmi. Karel pokrčí rameny jako by se omlouval.)
Michal	Kamaráde!!
Karel	Co se dá dělat?
Věra	Helena má vždycky jasnou představu a nesnáší, když jí někdo mění program.
Karel	To teda nesnáší... (Klidně.) Ale jinak je hodná. Vem to čert... - Někdo tu říkal něco o pivu? (Otevřou se dveře do kuchyně a vyjde z nich lehce opilá Lucie.)
Lucie	Michale, kde seš? Všichni se po tobě ptají. Večírek je na tvoji počest, a ty se někde flákáš!
Michal	Dyť jsem tady- (Z kuchyně vyjde Petr.)
Petr	Pánové, kde je něco k pití?
Věra	Cože, už tam nic není?
Lucie	Ale jó, je tam toho dost, skoro nikdo nepije...
Petr	Pivo došlo.
Michal	Jdem pro točený... (Ke Karlovi.) Kolik bude stát kýbl? (Petr odejde na záchod.)
Karel	Jó! (Počítá.) Počítej klidně i pět stovek...
Michal	(Směje se.) A hele!
Tereza	Stihne se to vypít? Za chvíli přece jede poslední metro.
Michal	Jak komu! Dokud tu bude co pít, nikam nejdu! (Věra odejde a vzápětí se vrací s plastovým kýblem. Michal počítá bankovky.)
Lucie	Seš v balíku, navrátilče?
Michal	To víš, jednou za deset let se rozšoupnout můžu. (Michal podává Karlovi štos bankovek.)
Tereza	Mě to nebaví!
Michal	Ale mě to baví! A taky je to můj večírek, protože já jsem se vrátil. A ne ty. (Ke Karlovi.) - Jdeme?
Lucie	No Michale... (Blábolí.) Ty chceš odejít?
Karel	Dojdu tam sám... (Michal se otočí a poslušně zmizí s Lucií v kuchyňském hluku.)
Tereza	Tsss! (Uloží se zády ke všem. Z WC vychází Petr, zapíná si poklopec, vrávorá.)
Věra	Karle, vezmi si moje klíče...
Karel	Jo. (Karel si bere od Věry klíče kýbl a odchází, Věra zmizí v pokojích.)
Petr	(Vrávorá k Tereze.) Pššš... Tiše. Tady je někomu šoufl... (Naklání se nad Terezu.) Madam to přepískla s chlastem? (Tereza zvedá hlavu a znechuceně se dívá na ožralého Petra.) Tebe neznám! Nejseš ty ta, ta, ta...
Tereza	Vodprejskni! (Zase si lehá.) Co si to dovoluje?
Petr	(Sedá si k ní.) No né, vážně! Neni ti tu smutno?
Tereza	Dej mi pokoj. (Petr se nad ní naklání, škytá.) Co si o sobě myslíš! (Tereza se posadí.) No to je vrchol, tohle. To se mi snad jen zdá! (Od pokojů přichází Sára, uvidí Terezu a jde k ní s úsměvem.)
Sára	Vy jste tady?
Tereza	Bohužel... (Zvedá se z postele.)
Sára	Vám není dobře?
Tereza	Z čeho by mi mělo být dobře? Tenhle - (K Petrovi, který se zatím polosedě svalil na gauč.) - násoska se tady po mně povaluje... (Smrká a popotahuje.) Nejraději bych jela domů...
Sára	A vy nemůžete?
Tereza	Ale jo. Jenže je to trochu z ruky, 500 kilometrů! není mi dobře, jsem unavená -
Sára	Jestli se necítíte na cestu domů, můžete spát v mém pokoji. Je tam volno. Rozestelu vám a otevřu okno. Nikdo tam nepřijde.
Tereza	Ach jo. Dyť je to jedno. Tady v cizím bytě, nebo v cizím bytě u tchýně, která pořád jenom mluví... (K Sáře.) A vy tady bydlíte?
Sára	Už nás představovali. Já jsem Sára.
Tereza	Aha, už si vzpomínám...
Sára	Bydlím tady u Věry.
Tereza	A kde jste se schovávala celý večer?
Sára	Byla jsem u malý Michalky, ona nemohla dlouho usnout. Tak jsem ji uspávala, až jsem z toho sama usnula. Znáte to...
Tereza	Neznám.
Sára	Teď je u ní Věra. (Odcházejí spolu. Vzápětí z kuchyně vychází Tomáš a Michal. Na okamžik zazní hlasitě hudba.)
Tomáš	Fakt to stojí za prd. Jsem si nemyslel, že to bude takováhle bída... (Oba zacházejí na záchody.)
Petr	(Kvílí v opilosti.) Dyť je to furt dokola. (Vzdychá.) Pořád to samý... (Vstoupí Věra.)
Věra	(K Petrovi.) Co tady děláš?
Petr	Takhle to dál nejde!
Věra	A jéje... (Cestou do kuchyně.) Kde je, sakra, ten doktor? Řekl, že tady bude hned... (Věra odejde do kuchyně, odkud zazní a hudba, kterou postupně přehluší jedno a druhé spláchnutí a z WC vycházejí Michal a Tomáš.)
Tomáš	Marcela, byla fajn holka, uznej. (Upravuje si pásek u kalhot.)
Michal	Marcela? (Pokyvuje hlavou. Usmívá se.) To byla! Ta měla snad největší výdrž ze všech holek!
Tomáš	A furt je fajn. (Pauza.) Ale... (Škytá.) Jenom když děti spěj... Jak jsou vzhůru, je - (Škytá.) - strašná. Děti musej všechno mít, vyvařuje jim, a mně - - (Škytá.) - nažrat nedá... (Objeví se Sára. Michal se na ní se zalíbením zahledí.)
Tomáš	A co ty smradi stojej peněz, to si neumíš představit! Školný, obědy, školy v přírodě, výlety a různý kroužky, kam je musim vozit...
Michal	(Neposlouchá ho.) No jo, no... (Tomáš škytne. Pauza.) To víš...
Tomáš	Já bych se ti na to s chutí nejradši vysral. (Pauza.) Ale copak můžeš? (Škytne.) Makám od rána do večera jako šroub. Jako šroub! (Škytne.) (Michal plácne Tomáše po zádech a odvrátí se od něj tak, aby lépe viděl na Sáru. Zapálí si posadí se do křesla.) Ty ses nedal! Zůstal jsi u svýho. Píšeš. Nezkurvil ses. (Natahuje.) Ty jsi z nás byl nejlepší. Včas jsi utekl...
Michal	Nežvaň. (Otráveně.) To jsou kecy.
Tomáš	No né, já vim o čem mluvim. Zdrhli jsme s Marcelou v devětavosumdesátym. Přes Jugoslávii do Vídně.
Michal	Nekecej! Ty jsi utekl?!
Tomáš	Uznej. Utíkat v devětavosumdesátym... To mohli jenom vopravdový kreténi!
Michal	To jsem netušil, žes to taky zkoušel. (Je překvapen.) A kdy jste se vrátili?
Tomáš	Hned ten první tejden. Stáli jsme na hranicích frontu ještě s dalšíma Čechama, co táhli domů.
Michal	To muselo bejt dobrý! Stát frontu domů! To jsem o něco přišel. (Směje se.)
Tomáš	Nebylo to špatný. (Přemýšlí.)
Michal	(K Tomášovi.) Vyprávěj... (K Sáře, která se ne něj usmívá.) Sáro, nechcete si taky poslechnout něco ze života?
Tomáš	(K Sáře.) Jestli bude rozumět, umím než česky.
Michal	Ty ses nenaučil německy?
Sára	Já rozumím dobře, učím se česky už několik let.
Tomáš	Slyšel jsem, že jste Francouzka?
Sára	Jsem i nejsem, ale česky rozumím.
Michal	(K Tomášovi.) Jaký to bylo ve frontě? (Směje se.)
Tomáš	No né, ty vole, říkám ti, že dobrý. Když jsme viděli, že v televizi začali přenášet ty mítinky na Letný, řekli jsme si s Marcelou "Jedem". Pustili nás přes čáru už v sobotu večer. A pár aut před náma v tý frontě byl ten herec, - ten Landovský... Toho pustit nechtěli...
Michal	Nekecej.
Tomáš	Zkysl tam tři dny!
Michal	Na hranicích?
Tomáš	Jo. (Pauza, povzdechne si.) Ten návrat byl báječnej. (Pauza.) Možná jsem v životě nic lepšího nezažil! (Michal se dívá na Sáru.) Snad jen kvůli tomu návratu stála ta emigrace za to. (Pauza.) Jinak to byl celkem blbej nápad, i když podotýkám, že ne můj...
Michal	(Rezignovaně.) Proč si tam šel?
Tomáš	Marcela do mě hučela, prej kvůli synovi, tehdy jsme měli teprv jednoho... Aby prej moh studovat! (Hystericky se směje.)

6. OBRAZ

V zámku zarachotí klíč, potom hlavními dveřmi vstoupí Karel a po něm Doktor Vogel, který nese velkou tašku...

Michal	Á pivo! (Uvidí doktora.) Dobrý den, doktore!
Karel	(K Doktorovi.) Pojďte dál.
Doktor	(Vzrušeně, radostně.) Dobrý večer vespolek! (Uvidí   Michala, chce se k němu rozběhnout, ale velké zavazadlo mu překáží, zarazí se, postaví tašku na zem a jde k Michalovi.) Michale! (Podává mu ruku.) Myslím, že jsme si tykali...
Michal	Ano, snad jo.
Doktor	Vítám tě zase doma. Jak se ti daří?
Michal	(Zarazí se.) Už jsem si tam zvykl.
Doktor	(Rozhlíží se.) To vás rád vidím zase pohromadě. Kde je Věra?
Karel	(Volá.) Věro!
Doktor	(Uvidí Sáru.) Slečna Sára, předpokládám... (Líbá jí ruku.) Srdečně vás zdravím...
Sára	(V rozpacích.) Dobrý večer.
Doktor	Leoš Vogel. (Uklání se.) Je mi ctí...
Sára	Moc mě těší, slyšela jsem o vás od Věry...
Karel	(K Michalovi.) Potkali jsme se s doktorem před domem. Zašli jsme pro to pivo spolu. (Potichu.) Mně připadá nějak nervózní.
Tomáš	(K Doktorovi.) Dobrý den. Vy si mě asi nepamatujete...
Doktor	Jak by ne! Tomáš! Nevěřící Tomáš. (Podává Tomášovi ruku.) Jak se daří?
Tomáš	Děkuju za optání. Nic moc...
Doktor	(Pokyvuje hlavou, pak ke Karlovi.) A kdo to tamhle leží? (Všichni se podívají směrem k sofa.)
Michal	(Jde blíž, udiveně.) Ale dyť to je Petr! (Pro sebe.) Kam zmizela Tereza?
Sára	(K Michalovi.) Vaší ženě nebylo dobře a tak si šla lehnout do mého pokoje...
Doktor	(Poznává Petra, potěšeně.) Ano Petr. (Petr zvedne hlavu a znechuceně, ožrale se rozhlíží po přítomných...) Vidím, že se držíš svých zásad! Takoví to daleko dotáhnou...
Tomáš	Tak leda do krematoria...
Doktor	I to něco znamená! Každý to nedokáže!
Karel	Teď vám asi dost dobře nerozumím, doktore.
Doktor	Chci říci, že si každý nedokáže s takovou jistotou zvolit svoji cestu a neuhnout z ní...
Tomáš	No, myslím, že tenhle druh kariéry by mi nedělal až takový problémy....
Michal	(Pro sebe.) To nejsi sám...
Doktor	Pak je otázka, proč se trápíte jiným způsobem života, mladý muži. (Vstoupí Věra.)
Věra	Snad už nepřišel doktor! (Jde k němu, podá mu ruku, srdečně.) Jsem ráda, že vás vidím! (Doktor jí políbí ruku.)
Tomáš	Kde je to pivo?
Karel	Jasně, napijeme se...
Věra	Pojďme do kuchyně... Doktore... (Věra pokyne doktorovi, Tomáš otevře dveře do kuchyně a nám se naskytne průhledem dveří pohled na několik bavících se účastníků večírku. Doktor, když uvidí společnost v kuchyni, otočí se jako na obrtlíku a několika skoky je zpět u své tašky za dveřmi.)
Doktor	(Rozpačitě.) Raději bych... (Koktá.) Ani...se mi nechce...nechce mezi tolik lidí...
Věra	(Spatří na zemi velkou tašku.) Vy někam odjíždíte?
Doktor	(Rychle.) Ne, ne! Vůbec ne... Jenom jsem chtěl... (Nakoukne do tašky.)
Věra	Někam spěcháte?
Doktor	Ne, opravdu, nemám kam... Jenom... (Zapne zip u tašky a odsune ji dál do haly, aby nebyla hned u dveří.) Aby to tady nepřekáželo... (Pauza, přemáhá něco.) Tak dobře, ale jenom na chvilku...
Věra	Co je vám, doktore, jste nějak nesvůj? (Oba zajdou do kuchyně, v hale zůstane jenom Sára.)
Petr	(Ze sofa.) Já bych se taky napil...
Sára	(Ochotně.) Donesu vám skleničku s pivem. (Odchází do kuchyně.)
Petr	Jsi anděl, kotě... (Usíná.) (Dveře do kuchyně se zevnitř přivřou, ale vzápětí se jimi protáhne Sára se sklenkou piva.)
Sára	(K Petrovi.) Tady je to pivo... (Petr se ani nepohne, a zatímco Sára nad ním bezradně stojí, z kuchyně vyběhne Doktor a podívá se na tašku u zdi, potom se rozhlídne a když uvidí Sáru, upadne do rozpaků.)
Doktor	(Ukazuje hlavou ke kuchyni.) Trochu moc lidí... Nejsem na to už zvyklý... (Opět se vrátí do kuchyně.)
Sára	(K Petrovi.) Přinesla jsem vám to pivo!
Petr	To je báječný... (Spí dál.) (Mezi koupelnou a jídelnou se zjeví objímající se pár, ukáže se, že se jedná o Michala, který ustupuje pozpátku z koupelny a kolem krku ho drží Lucie.)
Michal	(Směje se.) Co blbneš?
Lucie	Hrozně jsi mi chyběl...
Michal	Neblázni... (Vytrhne se jí z náruče, se smíchem.) Já jsem ženatej, jestli sis toho nevšimla...
Lucie	(Opile, kňourá.) Už jsem pro tebe stará, viď?
Michal	Ale né, to je blbost...
Lucie	(Zahlédne Sáru.) Tamhle někdo stojí!
Michal	(Aniž by se otočil.) V hale? (Lucie přikývne, Michal ji se smíchem obejme a před sebou ji vsune do pokoje Jindry, oba se smějí, dveře za nimi zapadnou...)
Petr	Jsi tady, kotě? (Sára stojí nehnutě a dívá se za zmizelým párem. Z kuchyně přichází doktor.)
Doktor	Nebyl tady teď Michal? (Podívá se na svou tašku. Vstoupí Věra.)
Věra	Sáro, kde jsi? Proč nejdeš mezi lidi... Něco si tam vezmi k jídlu a nalej si...
Sára	Né, já nemám chuť...
Věra	(Vidí u Sáry pivo.) Ty piješ pivo?
Sára	Ne, ale asi brzy začnu.
Věra	Sáro, tolikrát jsi se mě ptala, kdo všechno k nám chodíval... Teď jsou tu až na pár výjimek skoro všichni, tak běž a seznam se s nima, všem se moc líbíš...
Sára	Jestli myslíš, že bych měla?
Věra	(Překvapena.) Nemusíš, nikdo tě nenutí... Jestli nechceš, můžeš...můžeš jít třeba spát.
Sára	(Přikývne.) Ale já jsem do svojí postele uložila tu Michalovu manželku...
Věra	Není problém si lehnout někam jinam, třeba do matčina pokoje, ta dneska nepřijde...
Sára	(Rychle.) Tak já tam na chvilku půjdu. (Váhavě položí Petrovo pivo na stůl a odejde.)
Doktor	Nevíš, kde je Michal, Věro?
Věra	Nevím. On se neztratí.... (Pauza.) Viděl jste náš strom? Taky právě kvete... (Věra otevírá okno. Nad temnými siluetami střech se vznáší oranžová zář městského nebe a bezprostředně proti oknu svítí bílé květy kaštanu, jako velké svíce.)
Doktor	Vždycky, když kvetly kaštany, slavila narozeniny Naďa, tvoje teta...
Věra	Minulý týden jsem jí posílala přání, bylo jí jednašedesát...
Doktor	Ne! Už... Ach Bože... Připadá mi jako včera ten den, kdy bylo Nadě osmnáct. Měla před maturitou... Chápal jsem, že pro Naďu neznamenám vůbec nic, bylo mi tehdy teprve patnáct... A večer jí uspořádala babička velkou oslavu... Co tam přišlo Nadiných spolužáků, kluci s kyticema šeříků... A mně Naďa nevěnovala za celý večer ani jediný pohled, jediné slůvko... (Vzdychne.) Co dělá Kazimír? Vídáte se občas?
Věra	V posledním čase skoro vůbec. Od tý doby, co se tady před domem nenajde místo k zaparkování, už sem otec skoro nezajde... Za poslední rok tu byl snad jen jednou...
Doktor	Změnil se. Než odjel byl to veselý člověk. Každý ho měl rád. Když někam přišel, jakoby vnesl světlo...
Věra	Zestárl...
Doktor	V tom to není. (Pauza.) Zlomil se.
Věra	(Zpozorní.) To nebyl jediný...
Doktor	Nevím... nevím na co narážíš. Ne, opravdu nevím. (Chvatně.) Kazimír byl vždycky středem pozornosti, lidé ho milovali, měl obrovskou zodpovědnost, narozdíl... narozdíl například ode mne, já, já jsem stál vždycky na okraji svých možností, paběrkoval jsem. To není možné srovnávat...
Věra	Nerozčilujte se, Doktore...
Doktor	Neměl jsem sem dneska chodit! (Pauza.)
Věra	Víte, že náš dům vrátili majitelům?
Doktor	Ne! A kdy?
Věra	Teď. Nedávno... Včera se tady byla majitelka podívat.
Doktor	Po pěti letech? To je divné, ne? Je to opravdu majitelka? Pokud vím, dům za války koupili takzvaní arizátoři. Nemohl by to být někdo z nich? Nebo z jejich potomků?
Věra	Myslíte, že by to bylo možné?
Doktor	Věro! Já jsem právník! A není náhodou, že jsem si zažádal o předčasný důchod...
Věra	Tahle paní rozhodně jako arizátorka nevypadala... Z její návštěvy mám zvláštní pocit. Nemám strach, jako moje matka, ale zdálo se mi, když tady byla, a stala tady na tom místě, jako my a dívala se z okna, že něco skončilo. Jakoby se něco uzavřelo, završilo. Jakýsi dlouhý spánek... Jsem si skoro jistá, že jí nešlo o peníze...
Doktor	Aby ses nemýlila, Věruško...
Věra	Jak to myslíte?
Doktor	Spravedlnost existuje. Ale restituce s ní mají pramálo společného.
Věra	Vy jste dobrý právník, doktore...
Doktor	(Usměje se.) Víš o mě, Věruško, že jsem dobrovolně sestoupil až na konec ekonomického řetězce, jsem bez prostředků a bydlím v krabici - jinak se to, co teď musím považovat za svůj byt, nazvat nedá... Ale když jsem si jednou zkusil představit, že bych zdědil veškerý otcův majetek, který naše rodina vlastnila před válkou, - továrnu, dům v Kolíně na náměstí a ještě další místa, kde dnes žije a pracuje mnoho lidí, o jejichž osudu bych musel tím pádem rozhodovat, zachvátila mě taková hrůza, že se to s pocity, které jsem měl, když mě vystěhovávali z mého bytu, nedalo vůbec srovnat... A to i přesto, že - a to jsem, Věruško, ještě nikomu neřekl - že jsem si v té situaci, když mě stěhovali, poprvé v životě jasně vybavil vzpomínku na deportaci. Na mou poslední cestu s rodiči... Když mi bylo pět let... (Pauza.)
Věra	(Tiše.) Nikdy jste o svém dětství nemluvil...
Doktor	Ale přemýšlím o něm pořád... Zvlášť poslední dva roky... (Z matčina pokoje vychází Michal. Zamíří přes jídelnu do haly, ale když zahlédne Věru s Doktorem, rychle uskočí zpět do jídelny. Vezme si Petrovo pivo a nespatřen poslouchá.)   Jedna z mála věcí, které si pamatuji s jistotou, je otcovo přání, abych se stal právníkem. Utkvělo mi v paměti z dětství. Nikdy jsem nezapochyboval o své povinnosti je splnit. Až teď... Teď jsem si teprve připustil, že to byl úplný nesmysl prožít život jako právník! Omyl! (Pauza.) Kdo ví, co by se mezi námi, mezi mnou a otcem, odehrálo, kdyby byl zůstal naživu. Chtěl po mně prostě jenom, abych spravoval rodinný majetek, abych ctil tradici... (Vedle hlavních dveří se zjeví Babička. Doktor i Věra jí spatří, ale jeden před druhým nedávají nic najevo. Babička projde halou až k Michalovi, který jí nevidí, ale prochvěje ho nepříjemný pocit. Petr se posadí ale hned si zase lehá. Babička odejde zdí u knihovny.) A při tom... Já jsem chtěl dělat něco úplně jiného. (Pauza.) Chtěl jsem být umělcem... Třeba spisovatelem, jako Kazimír... (Pauza.) Nevíš, jak dlouho se Michal zdrží? (Michal postaví na stůl prázdnou sklenici a nespatřen se proplíží halou k pokojům.)
Věra	Říkal, že dokud bude co pít...
Doktor	(Směje se.) Myslel jsem v Praze...
Věra	Snad čtrnáct dní. (Pauza.)
Doktor	Už budu muset jít...
Věra	Už? (Otevřou se dveře do kuchyně, ze kterých vyjde Jana a my zaslechneme písničku "Do you love me?" od Nicka Cavea. V tu chvíli z Jindřina pokoje vyklouzne Lucie a zmizí v koupelně. Když Jana spatří Doktora a Věru, je trochu zaskočena. Pak pohlédne ven.)
Jana	To je krása... Ty květy vypadají jako svíce... (Na sofa se pohne Petr a opilecky zachrchlá, všichni tři se k němu otočí.)
Věra	Zdrátoval se hned jak přišel...
Jana	Já vim... Je nechutnej. A byl vždycky...
Věra	No jo! Ty sis s nim svýho času užila svoje!
Jana	Tři roky! Divim se, jak jsem to mohla vydržet tak dlouho! (Petr zvedne hlavu a poslouchá.)
Věra	S Jakubem je to lepší?
Jana	Co nám zbejvá... Máme dvě děti...
Doktor	Nevěděl jsem, že vy a Jakub...žijete spolu...
Věra	Už sedum let... (Petr zase pokládá hlavu, aby nevzbudil pozornost.)
Doktor	Ach! Jak ten čas rychle běží... Pomalu půjdu... (Jana se rozloučí s doktorem podáním ruky a potom odejde na WC, vzápětí z kuchyně vyběhne Jakub.)
Jakub	Nebyla tu Jana? (Věra mlčky ukáže ke dveřím na záchod, kde svítí jedno okýnko, Jakub se uklidní a rozpačitě přistoupí k Doktorovi a k Věře.)
Věra	(K Doktorovi.) Tak se někdy stavte, doktore, nebo zavolejte.
Jakub	Vy už odcházíte? My už taky...asi brzy...půjdeme...
Doktor	(Už u své tašky, k Věře.) Určitě zavolám. Brzy se ozvu!
Věra	Nerozloučíte se s ostatními?
Doktor	(Váhá.) Snad ani ne, pozdravuj je ode mne všechny... (K Jakubovi.) Rád jsem vás viděl... I vaši ženu... (K Věře.) Věruško, dobrou noc.
Věra	Půjdu s vámi alespoň dolů... Kousek vás vyprovodím... (Doktor drapne svou tašku a vyběhne z bytu, Věra si vezme klíče a vychází za ním... Jakub stojí v hale a dívá se na dveře od WC. Slyšíme spláchnutí a ze záchodu vychází Jana. Uvidí Jakuba.)
Jana	(Tiše, zle.) Zase mě hlídáš? Nemůžu si dojít ani na záchod?
Jakub	Ne... (Koktá.) Jenom...jsem se...šel...vyvětrat... Je tam hrozně nakouřeno... (Ukáže ke kuchyni. Jana si zapálí cigaretu.) Už bysme měli pomalu jít. Končí metro... Pojede poslední vlak...
Jana	Poslední vlak! Tss! Ten si hoň sám... Mně můj poslední vlak už dávno ujel... (Jakub se vrací do kuchyně, dveře nechá pootevřeny, slyšíme píseň skupiny Velvet underground "Sweet Jane". V tu chvíli však vystoupí z pootevřených dveří kuchyně Sára. Zavře za sebou a zamíří přes halu k závěsům. Proti ní zpoza závěsu vystoupí Michal.)
Sára	(Vidí, že Michal přichází z pokojů.) Jak je vaší ženě? Už líp?
Michal	(Mrzutě zavrtí hlavou.) Chce domů... Asi už budeme muset jet...
Sára	A neviděl jste Věru?
Michal	Ne... Teď ne.
Jana	(Zády k nim.) Šla vyprovodit toho starýho pošuka, toho...Doktora.
Sára	Myslela jsem, že je u Michalky... (Sára odejde do pokojů za závěs.)
Jana	(Tiše, naléhavě.) Michale! Potřebuju s tebou mluvit...
Michal	Kde je Jakub?
Jana	S ostatníma, kde by byl?
Michal	Půjdeme taky dovnitř?
Jana	(Ostře.) Dostával jsi moje dopisy?
Michal	Jano. (Koktá.) Neměl jsem čas ti psát... A pak, nerad píšu dopisy. Kupodivu. Nemám co bych v nich psal...
Jana	Říkal jsi mi tehdy v Německu, že kdybys mohl zpátky do Prahy, že by si okamžitě přijel... A když se za půl roku otevřely hranice... Nic! Ani ses neozval.
Michal	Neblázni! Vždyť jsi byla vdaná...
Jana	Když mi přišlo svatební oznámení, myslela jsem, že špatně vidim! Z toho, co jsme si spolu v Německu povídali a co jsem tam zažila, mě připadalo, že s tou Terezou vůbec nepočítáš.
Michal	(Poplašeně se rozhlídne.) Mlč, prosim tě!
Jana	Mohl jsi mi aspoň napsat, abych se na tebe vykašlala...
Michal	...Jsem poslal to oznámení...
Jana	(Zle.) Čekala jsem tě!
Michal	Ticho, nejsme tady sami! (Ukáže na Petra, který leží jako by spal.)
Jana	(Potichu.) Jak jsem ti tehdy mohla tak věřit...
Michal	Nic jsem nesliboval.
Jana	Zbabělče. (Otočí se a kvapně odejde do kuchyně.
Michal	(Bez známek nějakého rozrušení si zapálí cigaretu.) Tebe mi byl čert dlužen... (Dívá se na hodinky a pak se postaví ke stolu na kraji jídelny. Kouří a dívá se na závěs. Za chvíli se odtud vynoří Sára. Michal je potěšen. Radostně přešlápne. Šeptem, něžně.) Baf! (Sára se lekne a udiveně pohlédne na Michala, který se záhadně usměje.) Nespěchejte... Slečno Sáro! Minule jsme si tak pěkně popovídali... (Sára opětuje jeho úsměv a chce pokračovat v cestě do kuchyně, když tu ji něco napadne. Přeruší svou cestu a přistoupí k Michalovi.)
Sára	Pamatujete si na Miladu? Na moji matku?
Michal	(V rozpacích.) Samozřejmě, byli jsme kamarádi...
Sára	A víte, s kým chodila?
Michal	No to bych si vzpomněl... Milada... (je zaskočen, na sofa se probere Petr a uvidí Sáru, jak soustředěně hledí na Michala.)
Petr	(K Sáře.) Kočko, nevěř mu ani slovo.
Michal	(K Petrovi.) Spi dál...
Petr	(Sedá si.) To by se ti hodilo!
Michal	(Nevrle, pro sebe.) Tady nás bude pořád někdo otravovat...
Sára	(Nespouští oči z Michala.) Pamatujete si to, nebo ne?
Michal	(Zamíří ke knihovně.) Pojďte si popovídat třeba sem... (Otevře dveře do knihovny, rozsvítí a zůstane stát ve dveřích. Pro sebe.) Tady se to vůbec, ale vůbec nezměnilo. (K Sáře.) Pojďte dál, Sáro... (Sára stojí uprostřed haly a váhá. Michal se opře o futra dveří a vychutnává si cigaretu.)
Petr	Neměl bys pro mě taky jednu?
Michal	Jo, samozřejmě. (Podává Petrovi cigaretu, potom mu připaluje.)
Petr	(O Sáře.) To neni tvoje manželka, asi...
Michal	Co blbneš? Víš, kdo to je? (Pauza, triumfálně.) To je dcera Milady Bártový! Pokud se na ni pamatuješ...
Petr	(Vyveden z míry.) Dcera? ... To už jsme tak starý? Kurnik!
Sára	(K Petrovi.) Vzpomínáte si na Miladu? (Petr se posadí na sofa, škytne.)
Petr	Ale jó... Vzpomínám. Na všechno si vzpomínám... (Škytne.) Ale teď... Pardon. (Škytne.) Dámy mě omluví... (Odběhne na jeden ze záchodů, kde patrně zvrací. Michal se omluvně usměje na Sáru, která dosud stojí uprostřed haly a pak jí pokyne, aby vstoupila do knihovny... Když Sára vstoupí, Michal dlouze natáhne z cigarety, típne si ji o botu a opatrně odloží vajgl na poličku nad sofa, prohrábne si účes, pohodí hlavou a následuje Sáru. Než zavře, přesvědčí se, že v hale nikdo není... Z kuchyně přichází Jana, zabouchne za sebou dveře. Je jí do pláče. Stoupne si k oknu, dívá se ven a kouří... Zpoza závěsu se vynoří Tereza.)
Tereza	(K Janě, která její příchod nezaregistrovala.) Nevíte náhodou, kde je můj muž?... - Michal? (Jana se na ni překvapeně podívá, Tereza je v rozpacích.) Nechce se mi do té...kuchyně, je tam hrozně zakouřeno...
Jana	(Nevlídně.) Tam stejně Michal neni. (Otočí se k Tereze zády, ta v rozpacích ještě větších se po chvilce uchýlí na neobsazené WC. Slyšíme spláchnutí a z prvního WC vychází Petr. První jeho pohled padne na dveře knihovny, kde se svítí, pak spatří Janu. Znervózní.)
Petr	(Tiše a naléhavě.) Jano? (Jana, znovu oslovena, se nerada otočí, když v tu chvíli v zámku hlavních dveří zarachotí klíč a vstoupí Věra. Petr se okamžitě klidí na sofa, Věra se dívá na Janu, a v tomtéž okamžiku vychází z WC Tereza. Zůstanou stát všechny tři proti sobě.)
Tereza	(K Věře.) Kde je Michal? (Pauza. Dveře do knihovny se otevřou a v nich stojí Michal.
Michal	(Klidně.) Kde bych byl? Tady. (Pauza.) Celou dobu jsem byl tady... (Věcně zhasne v knihovně a zavře dveře.)
Petr	(V leže na sofa.) Četl.
Michal	(K Tereze.) Půjdeme?
Tereza	(Přikývne. Pak k Věře.) Kde bych si mohla umýt ruce?
Věra	Ty dveře vlevo, to je koupelna. (Tereza odejde přes jídelnu do koupelny.)
Jana	(Zklamaně.) Všichni odcházejí...
Petr	(Ze sofa.) Všichni ne!
Jana	Jdu se taky rozloučit... (Odejde do kuchyně, dveře zůstanou chvilku pootevřeny. Slyšíme písničku od Nico "The end"... Někdo, koho nevidíme, po chvilce dveře zevnitř zabouchne.)
Věra	(Pro sebe. Potichu.) Tomu nerozumim...
Petr	(Překvapivě střízlivě.) Není čemu rozumět. Všechno je jasný...
Věra	(Lekne se trochu, že ji někdo slyší. Podívá se na Petra.) Ale ne... Já myslím na - ... něco jinýho... (Jde k Petrovi, tiše.) Přemýšlím o doktorovi. Co tady chtěl? Choval se... trochu divně...
Petr	Já bych taky rád věděl, co tady chci... (Pauza. Po chvilce se pomalu začnou otevírat dveře ztemnělé knihovny a vyplíží se Sára, Věra se prudce otočí.)
Věra	Sáro?!
Sára	Já... Já ti to vysvětlím... (Ve dveřích do kuchyně se objeví Michal, když ale spatří stát Sáru u dveří knihovny a Věru proti ní, rychle se obrátí, přičemž vrazí do Jakuba a do dalších, kteří se začínají stahovat do haly. Hudba hraje silněji, takže není rozumět, co si jednotlivci mezi sebou říkají, jak se loučí...)
Jakub	(Nahlas volá z prostředka haly směrem do kuchyně, odkud ještě nepřišla s ostatními Jana.) Máme co dělat, je za pět minut dvanáct... (Hudba zesílí, hraje nadále "The end", postupně se stmívá a hudba začne kroužit hledištěm. Tma.)

7. OBRAZ

Odpolední atmosféra...Okno dokořán, kvetoucí strom a zvuky dvora: vrkání holubů,občasné zacukrování hrdličky. Na křesle sedí Michal, Věra přichází z kuchyně a nese na podnose dvě kávy...

Michal	(Rozpačitě.) V podstatě jsem šel náhodou kolem, ale chtěl jsem se zeptat už jsi vrátila ty plata od chlebíčků? Byly zálohovaný.
Věra	(Překvapena.) Jo. (Položí kávy na stolek, vrátí se do kuchyně a vzápětí přijde s peněženkou.) Za ty plata na chlebíčky to bylo asi 180 korun... (Hledá peníze.) Za prázdný lahve nevím kolik to dělá...
Michal	Za láhve, ... (Rozpačitě.) to je dobrý...
Věra	Odnesla jsem jich teprve deset, jsou těžký. (Věra vyndá na stůl několik bankovek.) Lahví bude nejmíň za stovku.
Michal	(Koktá.) Nebyl to zrovna levnej večírek, tak jsem myslel... (Pauza.)
Věra	To je v pořádku. (Usmívá se.) Přišel sis pro zálohu na plata od chlebíčků, byly to tvoje peníze. Spíš by mě překvapilo, kdybys na to zapomněl...
Michal	Chtěl jsem jen říct, že Tereza -
Věra	(Vpadne mu do řeči.) Chceš cukr?
Michal	Tereza na mě čeká...
Věra	Aha... (Pauza.) Před domem?
Michal	Ne, to ne. (Pauza.) Vypiju to kafe a ...
Věra	(Sedne si.) Cukr?
Michal	Nesladim.
Věra	Hmm. (Pauza.) Volal ti Doktor?
Michal	Ne, proč?
Věra	Dávala jsem mu na tebe telefon. Nutně s tebou prý potřebuje mluvit.
Michal	(Popuzeně.) O čem?
Věra	Asi má něco na srdci. (Pauza.)
Michal	Sára neni doma?
Věra	(Pochopí.) Aha! Tak proto jsi přišel!
Michal	Blbost! Jenom se ptám.
Věra	Přijde za chvíli.
Michal	(Dívá se na hodinky.) Za chvíli?
Věra	Po tom večírku tady na dva dny ztuhnul Petr. Zbavili jsme se ho až v neděli odpoledne.
Michal	Ten se teda nezměnil vůbec...
Věra	Všechno tady dopil, pořád přiživoval kocovinu, čuměl na televizi a žvanil. Už na to nemám nervy...
Michal	Za jak dlouho asi přijde ta Sára?
Věra	Něco potřebuješ? Michal.  (Opře se a usměje se.) Věro, vždyť se známe tolik let, proč se mě na tohle ptáš?
Věra	Protože myslím, že bys to neměl přehánět.
Michal	Snad mě nechceš poučovat?
Věra	(Rozhořčeně.) Na tohle zapomeň! (Pauza.) Víš, že... že je to Miladina dcera!
Michal	Každá je něčí dcera!
Věra	A co Tereza? Někde tě čeká!
Michal	Víš, kde čeká? (Pauza.) Ve stejný hospodě, jako na mě čekávaly holky, když jsem chodil za tebou! (Směje se.) Na "konspirativní" schůzky!
Věra	(Zvedne se a jde k oknu. Potichu.) Seš hnusnej.
Michal	Žárlíš, nebo co?
Věra	(Nečekaně.) A i kdyby?
Michal	Vždycky jsi byla žárlivá, člověk nikdy nevěděl, čeho se od tebe může nadít.
Věra	Tohle je.....odporná pedofilie.
Michal	Proč? Proč pedofilie. Je snad pod zákonem? Je jí, pokud vím, sedumnáct!
Věra	Nic nevíš.
Michal	Je to už dospělá ženská. Nebo ne?
Věra	Dost!
Michal	Ty jsi ten poslední, kdo nám může v něčem zabránit.
Věra	Nám?! Vždycky se mi z tebe zvedal žaludek...
Michal	To je tvůj problém.
Věra	Nejradši bych ti řekla...
Michal	Klidně si říkej, co chceš. Ze zásady si od tebe nenechám do ničeho kecat.
Věra	Nejradši bych ti řekla pravdu... Michal.  Já taky. (Pauza.) Utekl jsem tenkrát vlastně před tebou! (Pauza. Věra si překvapeně sedne.)
Michal	(Chce se začít omlouvat.) Ale ne, počkej...
Věra	(Stroze.) Sára je tvoje dcera. (Pauza.)
Michal	Co?!
Věra	Myslím, že nemá smysl dál to před tebou tajit...
Michal	Co je to za blbost?
Věra	(Pauza.) Jsi její otec. - Biologický otec...
Michal	Jakto? (Pauza.)
Věra	Asi jsi ji zplodil, nebo tak nějak to, hádám, bude.
Michal	(Vrtí hlavou.) To neni možný. (Přemýšlí.) Ani technicky to není možný... Sama víš, že jsem s Miladou nikdy moc nechodil. A odjela hrozně brzo. Vlastně byla úplně první, kdo se vystěhoval.
Věra	Všechno vím od Milady...
Michal	Dyť já jsem s ní snad ani ...(Nepřesvědčivě.) To je nějaká blbost.
Věra	No tak se na každej pád poohlídni po nějakým jiným zajícovi.
Michal	Ty kecáš! Prostě mi to nepřeješ! (Pauza.) Dokaž to!
Věra	Víš co? Zavolej Miladě do Francie...
Michal	Ty mě fakt přesvědčuješ, že mám dospělou dceru?! (Pauza, dá si hlavu do dlaní.) To snad...to nemůže bejt pravda! Jak to, že jsem nic nevěděl?
Věra	Neměla jsem právo ti něco říkat... (Vzdychne, jde k oknu, otevře je; venku je teplé jarní odpoledne, strom kvete.)
Michal	Jestli je to pravda...(Pomalu.)...Tak to se Tereza nesmí dozvědět.
Věra	Tak jí nic neříkej.
Michal	No né, já myslím, aby se jí nic nedoneslo.
Věra	Jak? Jako, že jsi chtěl sbalit Sáru a při té příležitosti vyšlo najevo, že se jedná o tvou -
Michal	Zavři hubu, ty čarodejnice! (Pauza.) Promiň.
Věra	(Ironicky.) Nic se nestalo.( Věra se dívá Michalovi do tváře.) Tereza je provdaná za někoho úplně jiného, než toho, kdo stojí přede mnou...
Michal	Nic se nesmí dozvědět. Co jsme přijeli do Prahy, je jí   pořád špatně.
Věra	Myslím, že je na tom hůř, než si vůbec může připustit!
Michal	(Popuzeně.) Za co mě máš? Co se to ze mě snažíš udělat za zrůdu? (Křičí.) Chceš mi ubližovat, nebo co? (Michal se prochází po hale jako zvíře v kleci, pak si u okna zapálí cigaretu. Věra upíjí kávu.) Tereza ví, co chce. (Pauza.) A není žádnej troškař. (Věra je překvapena.) Chce moji budoucnost. A kdybych měl za tejden umřít, chce ten tejden. (Klidně, ironicky.) A pak se zařídí...
Věra	Jak to myslíš, zařídí?
Michal	Zařídí se jako vdova po spisovateli.
Věra	Jako vdova po spisovateli?!?
Michal	Vdova nebo manželka, jinak to nejde. Manželka je o něco větší deviza, ale i vdova je lepší, než nic.
Věra	Tohle si přece nemůžeš myslet o ženě, se kterou žiješ?
Michal	Proč ne? Ona mě opravdu chce, řekla mi to. A já to vím a mám jí rád...
Věra	Proč mi to vykládáš? Na nic jsem se tě neptala...
Michal	Prostě si to necháme mezi sebou... To, co se týká Sáry. Já se přece nemůžu cítit jako její otec, když jsem o její existenci nikdy nic netušil!
Věra	Myslím, že od tebe nikdo nic nečeká!
Michal	Odkdy to víš ty?
Věra	Dlouho.
Michal	Co to je dlouho? Odkdy?
Věra	Chceš slyšet příběh?
Michal	Ne, příběh ne, ale zkrácenou informaci.
Věra	Když dostala Milada francouzský občanství, to bylo asi tři roky potom, co odjeli -
Michal	Tak brzy?
Věra	Co brzy?
Michal	Já ho dostal až po pěti letech.
Věra	Ale Miladin otec byl přece prominentní komunista, pak prominentní reformista -
Michal	Pak prominentní disident, takže jako prominentní emigrant... No jasně, já jsem pozapomněl, že ten v tom uměl vždycky chodit...
Věra	...Může teď jenom litovat, že zůstal trčet ve Francii, protože tady by se mu jako prominentnímu reemigrantovi vedlo podstatně líp... (Oba se smějí.)
Michal	Ale Milada po něm nebyla.
Věra	Naopak.
Michal	Byla to vždycky moc hodná holka...(Přemýšlí, pak přikývne.) Párkrát jsem s ní spal... Koho by ale napadlo... Tak dvakrát, třikrát...
Věra	Pětkrát.
Michal	(Udiveně.) To ti řekla?
Věra	Jo. Hned tehdy, když jsme se poprvé sešly v Maďarsku. Jakmile dostala občanství, daly jsme si tam sraz a pak jsme se takhle scházely každej rok.
Michal	Ale to jste se scházely ještě když jsem byl tady! Takže tys už tehdy věděla, že někde po světě běhá moje dítě a nic jsi mi neřekla?
Věra	Vždyť to nebyla moje věc, ale Miladina!
Michal	(Zamyšleně.) Tak ona byla chudák těhotná, když odjížděla...
Věra	Jestli si vzpomínáš, byla úplně zhroucená, ale nikdo netušil pravej důvod. Ani mně tehdy nic nesvěřila...
Michal	Matně si pamatuju, že večer před tím, než odjeli, jsme spolu mluvili. Chodil jsem tenkrát s Lucií a Milada najednou vyrukovala s tim, že stačí jediný moje slovo, a všechno zruší a s rodiči neodjede...
Věra	Jenže tehdy jsi nechodil s Lucií, ale s Míšou...
Michal	No tak s Míšou, no! Copak to už dneska neni jedno?
Věra	Tobě jo. Tobě to bylo jedno totiž už tenkrát.
Michal	(Popuzeně.) No jasně, všechno víš nejlíp! (Pauza.) Ale o Miladu jsem vážně nikdy nestál, byla to vždycky jenom kamarádka.
Věra	Bála se to rodičům přiznat, prasklo to, až když byla ve čtvrtým měsíci.
Michal	To jí musel pěkně zatopit, ten její otec!
Věra	Nějaká jeho kolegyně, profesorka marxismu na pařížský Sorbóně, jim navrhla, aby dítě dali k adopci a pomohla jim to zařídit. Neudělala to ani tak kvůli nim, ale kvůli nějakým svým přátelům, bezdětným profesorům v Nancy, pro které Sáru vyhlídla. (Ironicky.) Bílý dítě z mladých rodičů, a podle všeho dobře vzdělatelný, to je asi úzkej profil všude na světě...
Michal	Tereza už se jednu dobu zabejvala tim, že si nějaký dítě adoptujem... To jsou neuvěřitelný paradoxy...
Věra	Ale ta marxistka tam sehrála důležitou roli ještě jednou. Skrze ni se totiž Sára dopídila ke svýmu původu, protože ve Francii se adoptují děti pod číslem a všechny informace o rodičích se ničí.
Michal	A Milada s tim vším souhlasila?
Věra	Byla tehdy úplně v rukou rodičů. Později mi jednou vyprávěla, že se po porodu náhodou dozvěděla, že dítě, které porodila, je dcera. Nemohla se z toho léta vzpamatovat. Vůbec nebyla schopná nic dělat. Ani studovat, ani pracovat, rodiče ji živili, a to víš, že jí to dávali sežrat...
Michal	Emigrovat a ještě tohle do toho. Neumíš si, Věro, představit, jak je přesazení do jiný půdy strašný.
Věra	Já vím. Někdo se s tim nesrovná... Například můj otec... Milada tam začala trochu žít až po deseti letech. (Podívá se na hodinky.) Já si dám ještě jedno kafe, než přivede Sára Myšku. Chceš taky?
Michal	(Znejistí.) Ne, díky, já bych skoro radši už .... -
Věra	(Jízlivě.) Nepočkáš na Sáru? Myslela jsem, že jsi kvůli ní přišel? (Věra jde do kuchyně připravit kávu.)
Michal	Hele, a ta Sára, ona se ti jako stará o dítě, nebo co?
Věra	(Z kuchyně.) Né. Někdy mi vypomůže. Z vlastní vůle.
Michal	(Nahlas.) Mně se zdá, jestli ji nevyužíváš? (Někdo začne zvenku odemykat dveře. Vstoupí Sára.)
Sára	Dobrý den, pane Michale. (Michal zírá na Sáru beze slova a bez odpovědi.) Stalo se něco?
Michal	(V rozpacích.) Ne, ne...
Sára	Je tady Věra?
Věra	(Vyběhne z kuchyně.) Co se děje? (Zděšeně.) Kde je Myška?
Sára	Nic se neděje... Jenom se chci zeptat, jestli může Myška jít k té staré paní, co bydlí pod vámi. Ona nás potkala dole v domě a říkala, že by si Myšku k sobě na chvilku vzala na návštěvu...
Věra	Fuj. Já jsem se lekla. Dobře, ale řekni, ať jí nedává žádný sladkosti... Nejpozdějc za hodinku že si pro ní přijdu... (Sára odejde. K Michalovi.) Vzpamatuj se! (Zmizí v kuchyni. Michal jde k oknu, zapálí si cigaretu. Pauza. Vrací se Sára.)
Sára	Strašný dusno.
Michal	(Trochu se lekne.) Ne!
Sára	(Nevinně, trochu koketně.) Pane Michale, vám se něco přihodilo?
Michal	Ne. (V rozpacích.) Já jsem jenom chtěl, abys mi tykala. Nevykej mi. Já jsem...Michal. Sáro.
Sára	(Podává mu ruku, což Michala opět přivede do rozpaků.) To je nezvyk!
Michal	No, nezvyk je všechno. (Prohlíží si ji.) Dokud si člověk nezvykne. (Sára s Michalem stojí proti sobě, Věra vykoukne z kuchyně a když je uvidí, bezděčně si vyhrne rukávy.)
Věra	Dáš si taky kafe, Sáro?
Sára	(Cítí nějaké napětí, kterému nerozumí.) Já, já nevím. (Dívá se tázavě na Michala. Ten se konečně od ní odtrhne pohledem a jde ke křeslu. Ztěžka do něj klesne.)
Michal	(Mile.) Dáš si kafe, Sáro? Věra se tě ptá. (Otočí se ke kuchyni.) Věro, já bych si ale dal nějakýho panáka. Nemáš tu něco? (Pro sebe.) Já se tady uchlastám v těch Čechách. V Německu nepiju skoro vůbec...
Sára	Opravdu?
Věra	(Z kuchyně.) Nic tu neni!
Michal	Potřeboval bych aspoň kapku na uklidnění...
Věra	Co se nevypilo na tom vypráskaným mejdanu na počest tvýho příjezdu, to dorazil černej Petr během víkendu...
Sára	Já bych vám mohla -
Michal	Tykej mi!
Sára	No, já bych ti skočila něco koupit, jestli chceš?
Věra	(Vyjde z kuchyně.) To není špatnej nápad.)
Michal	(Dívá se na hodinky.) Já bych měl... (Váhá.) Ale jo. (K Sáře.) To by od tebe bylo moc hezký. (Začne lovit po kapsách peníze, pak podává Sáře bankovku.)
Michal	Kup, prosím tě, nějakou obyčejnou vodku.
Věra	(Dívá se na bankovku, pak k Michalovi.) Za tohle tady dneska koupíš nejvejš tři láhve piva... Pořád zapomínáš, že poměry se změnily...
Michal	Pardon, to je nezvyk.
Věra	Spíš zvyk...
Sára	Nezvyk je, dokud si člověk nezvykne. (Sára odejde)
Michal	Věro, kde jsi, prosim tě?
Věra	(Přináší kafe.) Už jdu. Nemohla jsem se na to dívat. To se nedalo vydržet.
Michal	To teda ne! Kdo ji prosím tě vychovával? (Rozčíleně.) Vždyť ona se mnou nepokrytě koketuje!
Věra	Právě proto jsem ti všechno řekla. Nejsem slepá.
Michal	Počkej, počkej. Já jsem si předtím ničeho zvláštního nevšim. Naopak. Byla nesmírně cudná a jemná. A teď po mně vyloženě pokukuje, jako by -... (Věra se směje.)
Věra	No to mě tedy podrž!
Michal	Co je?
Věra	Kdyby ses viděl!
Michal	Co?
Věra	Rodič! (Pauza.) Během několika minut se z tebe stal rodič! Rozhořčený otec. (Zamyšleně.) Že by se takhle rychle mohl u člověka probudit rodičovský pud?
Michal	Ty se mi směješ, nebo co? Pochop, že mám určitou zodpovědnost!
Věra	Ne?!
Michal	Vždyť je to ještě dítě, a chová se jako, no, jako coura! To je na facku! Tohle nejde!
Věra	Já zírám. Všechno jsem čekala, ale tohle tedy ne. Myslela jsem si, že tě znám, ale vidím, že jsem žila v omylu. (Ironicky.) Jsem úplně dojatá...
Michal	Musí se jí říct pravda.
Věra	Sáru taky nic jinýho nezajímá! Už víc než půl roku tady žije hlavně proto, aby se ji dozvěděla. Tváří se sice, že studuje češtinu a chystá se na studia literatury a historie, ale nejvíc ji zajímá její historie vlastní! (Pauza.) Aby ses ale neukvapil. Co jí chceš nabídnout? Michal.  No dovol? Myslíš snad, že jí nemám co nabídnout? Ty snad máš taky svoje dítě, a máš obavy, že mu nemáš co nabídnout?
Věra	Jenže to je něco úplně jinýho. Já Myšku vychovávám, jsem s ní pořád...
Michal	To jsem si teda nevšim! Kdybys o ní občas nemluvila, ani bych nevěřil, že v tomhle bytě žije nějaký dítě...
Věra	No dovol! O co ti jde?
Michal	Myslím, že se nepřetrhneš!
Věra	Jo? Kromě svojí Myšky tady mám už skoro rok i Sáru. (Nahlas.) Tvoji Sáru!
Michal	Tiše! (Rozhlíží se, pak rozhořčeně šeptá.) Však to taky není zadarmo, jak jsem pochopil!
Věra	(Nahlas.) Však taky nejsem její máma! Ani táta!
Michal	Nezvyšuj hlas, každou chvilku se může vrátit.
Věra	(Uvelebí se, provokativně nahlas.) A co když Sára není tvoje dcera, a já jsem ti to řekla jenom proto, abys ji nechal na pokoji?
Michal	Je! Je to moje dcera. Je mi podobná!
Věra	Je moc hezká.
Michal	No dyť!
Věra	Právě! Je moc hezká na to, aby to mohla být tvoje dcera. To tě nenapadlo?
Michal	Je prostě hezká! Po mně... A po Miladě taky... A vůbec. Proč bych nemohl mít hezký děti? (Zařve.) Ty mě dráždíš! Chceš mě ponižovat? Co jsem ti udělal?
Věra	Proč jsi se vrátil? (Michal se otočí prudce k Věře. Ta mu vyzývavě bez pohnutí hledí do očí. Tma.)

8. OBRAZ

Bytem se rozezní zvonek. V hale je otevřené okno, z kuchyně se ozývají hlasy Věry a Myšky. Ze dvora zaléhají do bytu zvuky jarního městského podvečera: vzdálené cinkání příborů, známé znělky TV stanic, znělka Hajaji z rozhlasu. Ještě se nezačalo stmívat, je klid před bouří. Z rozkvetlého stromu ojediněle zakřičí pták. Nikdo nepřichází otevřít. Zvonek ještě jednou krátce zazní a potom někdo zvenku začne štrachat klíčem v zámku. Dveře se pomalu otevřou a vstoupí Květa: velmi žensky vypadající padesátnice. Věra jí přichází z kuchyně naproti.

Věra	(K dítěti, které nevidíme.) Papej Myško, já jenom dojdu   otevřít. (Uvidí Květu, která stojí v bílém plášti u dveří a oddychuje.) Dobrý den, paní Květo! (Přátelsky.) Proč zvoníte, když máte klíče?
Květa	(Dýchavičně.) Dobrý večer. Nechtěla jsem vás, Věruško, jen tak překvapit.
Věra	(Mávne rukou.) Pojďte dál...
Květa	Jsme s Jindřiškou domluvený. Je doma?
Věra	Já vím. Posaďte se zatím. (Volá do bytu.) Mami! Paní Květa už je tady...
Jindra	(Z útrob bytu.) Hned! Hned jsem tam! (Květa se zřítí do křesla a oddychuje.)
Květa	Nezdržuj se se mnou, Věruško... Kde máš malou?
Věra	V kuchyni. Jí. (Jde k oknu.) Zvuky se nějak rozléhají,   asi bude bouřka. (Hukot města zesílí, z dálky zacinká tramvaj, zvuky ze dvora jsou slyšet ostřeji.)
Květa	Tam se něco chystá. Jednu chvíli, cestou sem, v ulicích všechno najednou ztichlo...
Věra	(K dítěti, v kuchyni.) Nedrob , Myško.
Květa	(Těžce se zvedne a jde za Věrou.) Musím se na ní podívat... (Uvidí dítě, mazlivě.) Tady jseš! Ty už jsi vyrostla! (K Věře.) A jak je ti podobná! Takhle jsi, Věruško, vypadala ty, když jsi byla malá! (Pauza.) Máš z ní radost, viď? (Pokyvuje hlavou.) Taky jsem si přála mít děti... Dva manžely jsem měla, jeden horší než druhej. Ale kdyby mi po nich alespoň zbyly děti, na nic bych si nestěžovala... (Jde si sednout zpátky do křesla.) Ale vědět tehdy, že to dopadne takhle, nevdávala bych se! (Rezolutně.) Ani za nic!
Jindra	(Vybíhá ze svého pokoje, kde jsme ji zahlédli otevřenými dveřmi, jak se chvatně strojí, vběhne do jídelny a hned zase zmizí v koupelně. Když probíhá kuchyní, k dítěti.) Co máš dobrýho, Myško? (V hale.) Nazdar Květo!
Květa	Dobrý večer, Jindřiško...
Jindra	Jak jsme na tom s časem? (Venku silně zahřmí.)
Květa	Pane Bože! (Pokřižuje se.) Čas ještě máme... Ale bouřce asi neutečeme...
Jindra	(Bere si hřeben a znovu odbíhá. Cestou volá.) Vždyť to nemáme daleko!
Věra	Na co jdete?
Květa	Na premiéru... -Nemůžu si teď vzpomenout jak se to jmenuje... (Silně zahřmí, strom zašumí. Zvedne se vítr a ve dvoře bouchne okno, zařinčí sklo.) Pane Bože! Už to začíná!
Věra	Je to tady... (V kuchyni začne plakat Myška. Pauza.)
Květa	Pláče... Lekla se.
Věra	(Odejde za dítětem. Z kuchyně.) Myško, neboj se... Není se čeho bát...
Jindra	(Vstoupí, před zrcadlem si začne kartáčovat, rychle se obouvat, čistit si boty.) Jakže se jmenuje ten kus na který jdeme?
Květa	Nějak mi to teď vypadlo...
Jindra	Recepce bude?
Květa	Bude.
Věra	(Z kuchyně.) Nezapomeňte, že s vámi bude i Sára. Máte pozvánku na recepci i pro ní?
Květa	(Vyplašeně.) To nemáme...
Jindra	Sára je mladá. Stačí jí představení. Je mladá, nemusí se přežírat!
Květa	Jindřiško, já myslím, že s náma se Sára na tu recepci nějak dostane...
Jindra	Deštník máš?
Květa	Mám! Už jdeme? (Uspěchaně.) Tak nám drž palce, Věruško...
Věra	(Vyjde z kuchyně.) Přijemnou zábavu, paní Květo...
Jindra	(K Věře.) Nazdar!
Květa	(Ve dveřích.) A kdyby se Sára dlouho nevracela, tak o ní nemusíš mít obavy...
Věra	(Přikývne.) Nashledanou... (Květa a Jindra odejdou. Dveře prásknou, až sklo zadrnčí.) Na recepci.. Taky bych si něco dobrýho zakousla... (Během chvilky se ztrhne déšť, divoká průtrž mračen strom se rozechvěje, ozve se chlístání vody a ryk okapů. Bouře se rozpoutá v plné síle. Věra zavře okno a odchází i s Myškou do koupelny. Zvoní telefon. Po chvilce vstoupí Věra s vyhrnutými rukávy. Telefonuje.) Prosím?....Haló! (Pauza.) Kdo volá?... (Zavěsí.) Nikdo... (Vrátí se do koupelny. Scéna zůstane prázdná, slyšíme hromobití a prudký déšť. Po chvilce se Věra vrátí s Myškou v náručí. Z Jindřina pokoje si přisune křeslo do jídelny a obě se do něho usadí. Potom zapne TV, od které se začne šířit namodralé světlo po jídelně... S jejím zapnutím se ke zvukům bouřky ze dvora přidá motiv písně "Riders on the storm" od skupiny Doors. A souběžně se z TV ozve hlas hlasatelky, která vítá děti u Večerníčku. Přes Doors slyšíme znělku Večerníčka, potom začne pohádka z cyklu "Ahoj nebe", Po chvilce se bytem rozezní zvonek od hlavních domovních dveří...)
Věra
Věra	Hezky hačej, Myško. Já nikam nejdu. (Jde k domácímu telefonu. Mluví do sluchátka.) Kdo je? ... Kdo? (Překvapeně.) Co? ... Jo. Otvírám. (Tiskne tlačítko domácího telefonu.) Co se děje? (Je udivena. Otvírá hlavní dveře a vychází na chodbu. Vzápětí se vrací do haly a chvilku po ní vstoupí Michal, který je celý mokrý a v ruce drží jakýsi promáčený a zmuchlaný hadr.
Michal	(V rozpacích.) Ahoj Věro. (Do bytu.) Dobrý večer...
Věra	(Vyčkávavě.) Ahoj...
Michal	Neruším?
Věra	(Překvapena.) Ne. Právě se díváme s Myškou na Večerníčka...
Michal	(Postoupí do bytu.) Jo, tak to je ta tvoje Myška! (K dítěti.) Ahoj Myško!
Myška	(Stydlivě.) Dobrý den.
Michal	Hezká. Máš hezkou holčičku. (Pauza.) Věro, já jsem prožil něco hroznýho... Nemohl bych se tady chvilku... Jsem úplně mokrej a unavenej... (Pauza.) Už tady v Praze nikoho pořádně neznám... Věra?  Chceš se usušit? (V rozpacích.) Nebo chceš nějaký oblečení? Něco bych tu možná našla, třeba nějaký šaty po dědovi, nebo...
Michal	Jseš jedinej člověk, na kterýho se můžu obrátit.
Věra	A co se ti stalo?
Michal	Tereza je v nemocnici. Zničeho nic začala krvácet... Na ulici!
Věra	(Překvapeně.) Potratila, nebo co?
Michal	Ne, je v nemocnici, nepotratila, ale...ale - (Vyčerpaně.) Já bych, můžu se... Je mi hrozná zima.
Věra	Jo, hned. (Pauza.) Tak - (Znovu v rozpacích.) Když tak pojď se mnou, něco tam pro tebe najdu... (Věra odejde do pokoje vlevo. Michal se mezitím zouvá a svléká si svetr, který i s "hadrem", jejž měl v ruce, klade na zem ke dveřím; pak chce jít za Věrou, ale ještě se vrátí a sundá si i ponožky. Věra mu vychází pomalu vstříc. Na ramínku nese oblek a bílou košili.
Michal	Jé, děkuju; díky... (Prohlíží si šaty.) To je sváteční oblek! Tak z roku třicet pět, ne?
Věra	Myslím, že přímo dědův svatební...
Michal	Ještě něco dospod... A nějaký fusekle by se tu ne- našly?...
Věra	Fusekle? (Michal rozpačitě postává s šaty v náručí.)
Michal	Nezlobíš se?
Věra	Fusekle? Nevím, jestli tu ještě něco najdu... (Zmizí v pokoji , ale ve chvilce je zase zpátky a v ruce má fialový froté župan.) Víš, co? Vezmi si zatím tenhle župan. Je taky po dědovi a nosíval ho tu vždycky i doktor... A v botníku jsou určitě po doktorovi ještě i bačkory...
Michal	(Bere si od ní župan.) Tenhle župan si pamatuju... Doktor k němu nosíval i takovou čapku. Vypadal v tom jako alchymista...
Věra	Ještě ty pantofle... (Věra se hrabe v botníku, vyndává pantofle.) Na. (Michal se obuje a zůstane stát uprostřed haly...) Běž se převlíknout do koupelny. (Michal odejde do koupelny, Věra se vrátí k Michalce a chytne ji za ruku...) Neboj se, Myško. Nikam dneska nepůjdu...(Věra stojí u křesla a dívá se s Michalkou na TV. Po chvíli přichází, Michal, oblečen do všeho, co mu Věra nabídla, včetně županu. Zamíří rovnou k hromádce hadrů u dveří, ve které hledá svoje cigarety. Vyndá je, úplně mokré, vyždíme krabičku...)
Michal	Sakra! To mi ještě scházelo, ani cigára nemám. Ještě nenačatá krabička...(K Věře.) Co budu kouřit?
Věra	(Uvidí ho v převleku.) Vypadáš výborně...
Michal	Ale jsem bez cigár... (Pauza.) Nenašlo by se tu nějaký?
Věra	Těžko...
Michal	Třeba u tvojí matky...
Věra	Pochybuju. Ale podívat se můžu. (Věra odejde do matčina pokoje a v tu chvíli se z TV ozve znělka Večer níčku.)
Michal	(Dojatě.) Večerníček! To už snad ani neni pravda! (Sedne si tak, aby se mohl dívat, ale Věra se vzápětí vrací a podává mu krabičku s cigaretami.)
Věra	Jsou tam poslední dvě.
Michal	Díky. Aspoň něco. (Michal se dívá s Michalkou na TV... Znovu zaslechneme pod údery deště pár tónů z písně "Jezdci v bouři" od skupiny Doors.
Michal	(Zlomeně.) Vážně jenom dvě...
Věra	Buď rád, jindy tady není ani to....
Michal	Já jsem ti hrozně vděčnej, Věro... Kdybys věděla, co jsem dneska prožil... (Silně zahřmí, déšť ještě zesílí. Pod rytmem deště slyšíme tlukot srdce, který je stále hlasitější.
Věra	(Posadí se do křesla.) Co se teda stalo?
Michal	(Zapaluje si cigaretu. Srdce přestane bušit. Pauza.) Tiše.) Ještě nikdy jsem neviděl Terezu takhle zbědovanou a bezmocnou. Když deš po Staromáku a máš na sobě slušnej oblek a v kapse nějaký peníze, chovaj se k tobě všichni náramně přátelsky, ale běda, když se ti něco nepříjemnýho stane. Když začneš například krvácet! To je hned konec se vší civilizovaností...
Věra	To bylo vždycky.
Michal	Do taxíku nás nechtěli vzít, aby jsme jim nezasvinili potahy, ze sanitky nás vyhodili, protože jsme cizinci a neměli jsme u sebe doklady o pojištění... (Pauza.) Nakonec se jeden taxíkář smiloval pod podmínkou ,že si zaúčtuje čistírnu. Protože jsme si museli cestou vyzvednout ty doklady, zajeli jsme nejdřív k nám, a co čert nechtěl, matka už byla doma, a když zjistila, že se něco děje, tak se nám proti mojí vůli nacpala do taxíku...
Věra	Měla starost, ne?
Michal	Nakonec mě taxíkář připravil o všechny prachy a matka nás musela ještě založit... Tisíc korun, který jsem měl u sebe, mu nestačilo... Nemocnice vypadala jak tajemný hrad v Karpatech; samý cihly, nikde nikdo, žádný auta, žádný lidi...
Věra	Zemská nemocnice! Tam se narodila Myška.
Michal	Úplně jsem za ty léta zapomněl, že Praha má plno takovýchhle temných a podivných domů... Celý to prostě vypadalo zlověstně. Uvnitř jsme pak na chodbě s matkou čekali skoro hodinu na ortel... Po cestě jsem měl místama strach, že Tereza umírá, takže mě pak dost překvapilo, že se to všechno nějak zachránilo a že nepotratila. Když jí ovšem vezli na pokoj, připojenou, chudáka, na takovej ten pojízdnej kandelábr, ani se na mě nepodívala. Jenom procedila skrz zuby, že jsme neměli do Prahy jezdit...(Pauza.) To bylo k nevydržení...(Pauza.) Po cestě na tramvaj mi matka přidělila jednu jízdenku, a když jsem si chtěl dát cestou pivo, nepůjčila mi na něj deset korun! Abych prej nezdržoval a jel domů...
Věra	Fakt?
Michal	Co ti budu vykládat... Po třech stanicích jsem prostě vystoupil. Bez koruny v kapse, jenom s tim krvavým sakem, který jsem dal pod Terezu v taxíku...
Věra	To by chtělo zaprat ve studený vodě...
Michal	(Jako by neslyšel.) Chvíli jsem chodil po městě, nic jsem nevnímal...měl jsem úplně apokalyptickej pocit, byla přízračná atmosféra, hřmělo... A pak začal ten slejvák. Nestihl jsem ani doběhnout do metra, promokl jsem na kost...a v tom metru jsem si uvědomil, že vlastně nemám ani na jízdný. Chvíli jsem tam stál a připadal si jako totální onuce. A pak jsem si všim, že z toho zmoklýho saka kape na zem krev... Řeknu ti, že jsem se fakt léta necejtil tak blbě a zbytečně...
Věra	(Ironicky.) Tak jsi se rozhodl zajít sem?
Michal	Vzpomněl jsem si na tenhle byt a na tebe... Tehdy se sem vždycky dalo zaskočit, když nebylo v ulicích zrovna příjemně.
Věra	(Smutně pokyvuje hlavou.Pak si náhle vzpomene.) Já jsem úplně zapomněla na Myšku... ( Jde rychle do jídelny.) Myško! Ty jsi mi tu usnula! (Vypíná TV a chce probudit dítě, ale to spí tvrdě, tak je bere do náruče a odchází.) Já ji uložím a hned přijdu. (Zarazí se.) To tvoje oblečení by se mělo dát do pračky... Kdybys to tam zatim dal, tak já to potom zapnu...
Michal	(Přikývne.) Dobrou noc! (Věra odejde do pokojů za závěsem. Michal zvedne u dveří opatrně chumel mokrých šatů a nese je přes kuchyň do koupelny. Po chvilce ho vidíme průhledem jak šmejdí v kuchyni u linky a pak ze stolu vezme kousek pečiva a s ním se vrací do haly. Hladově ho spolkne. Nahlídne do hrnku, který stojí na stolku, ale když ho shledá prázdným, zklamaně si jde sednout zase do křesla.) Tady snad nemají vůbec nic k jídlu? (Znovu se rozhlíží, vrátí se do kuchyně a vzápětí je zpět, držíc v ruce noviny.) Aspoň noviny, že tady mají. (Prohlíží je.) Literární noviny. Prosinec. Sakra! Půl roku starý... (Listuje.) To se podívejme! Věra! (Čte nahlas.) "Vlastnit svůj příběh." Věra Fidesová. Hmm? (Michal se začítá.) Po chvíli přeruší čtení a zapálí si poslední cigaretu ze stolku a znovu se začítá. Po chvilce.) " ...že nelze vlastnit místo jinak než svou vůlí... Není-li duch místa obsažen v našem vědomí, jako by nebyl vůbec." (Vrtí hlavou.) No, to je na mě trochu moc... (Zazvoní telefon. Michal si toho nevšímá. Po třetím zvonění telefon zvedne. ) Prosím? (Pauza.) Věra právě ukládá dítě... Nejseš to ty, Karle, náhodou? (Pauza.) Co? Šel jsem kolem, tak jsem se zastavil... Ne, ty vole, já jsem měl dneska hroznej den! (Pauza.) Tereza je v nemocnici, měl jsem o ní strach , zrovna jsem to teď vyprávěl Věře... (Pauza.) Proč se ptáš? Chceš někam vyrazit? (Pauza.) No jo, ty vole, když musíš ráno vstávat, tak vstávej... (Pauza.) Ty jo! Dovolená! To, co jsem tady za ten tejden prožil a to, co jsem se dověděl, to bych jako dovolenou nepřál ani nepříteli! (Směje se. Pauza.) No, jo, Věru? (Vrátí se Věra. Když vidí Michala telefonovat, zaváhá a pak projde přes jídelnu do koupelny, aniž by byla spatřena.) Já nevím co tam tak dlouho dělá. Dítě jí usnulo už tady. Stačilo ho jenom přenýst do postele. (Pauza.) Tak ne? (Pauza.) Tak čau... (Michal položí telefon.) Proč volal ten vůl, když nechtěl s nikým mluvit?! Já nic nechápu... (Klepne rukou do novin, začíná být netrpělivý.) Sakra kde je? (Volá.) Věro! (Pauza.) Věro, už jsi šla spát? (Jde k zrcadlu, prohlíží se, ironicky.) Ještě mě tu někdo natrapíruje v županu (Věra se vrací přes kuchyň do haly.)
Věra	Dala jsem ti vymáchat to oblečení. Nevolal někdo? Zdálo se mi -
Michal	Jo. Karel.
Věra	(Zaskočena.) Aha...
Michal	Ale nikoho nechtěl - teda tebe. Vykládal mi, že musí jít brzo spát, protože ráno vstává...
Věra	Asi nečekal, že telefon zvedneš ty.
Michal	(Rozpačitě.) Ty, Věro, neměla bys něco k jídlu?
Věra	K jídlu?
Michal	Jedl jsem naposled v poledne... (Pauza.) Nebo aspoň čaj, jestli bych tě mohl poprosit...
Věra	Čaj mám, ten ti udělám... (Pauza. Věra zajde do kuchyně připravit čaj. Mluví odtud.) Jinak já jsem teď zrovna jaksi bez finančních prostředků. Ale až přijde Sára, něco mi dá. Slíbila, že si dneska zajde do banky. Pak můžeme skočit do večerky...
Michal	Takže bys neměla ani tři pětky na cigára?
Věra	Nemám tu prostě ani Ň.
Michal	Sára ti půjčuje peníze?
Věra	(Vykoukne z kuchyně.) Taková vzájemná výpomoc.
Michal	Ona má peníze?
Věra	Její rodiče - mám na mysli francouzský rodiče - nejsou zrovna chudáci, a když už ji jednou adoptovali, a pak se jí zase tak trochu zbavili, tak jí alespoň platí... Prostě má něco v bance.
Michal	Zkrátka tě živí?
Věra	Neboj se, ona moc nerozhazuje. Je opatrná, zřejmě po tobě. (Zmizí v kuchyni.)
Michal	Jak to, že si od ní bereš peníze?
Věra	(Přijde.) No dovol? Žije tady a platí mi nájem.
Michal	Ty seš normální parazit!
Věra	Taky se o ni starám, jak už jsem ti, myslím, říkala... Má dvě matky a dva otce, ale starám se o ni já! (Zajde do kuchyně.)
Michal	Jaký starání? Je dospělá. A zadarmo to neděláš...
Věra	(Stojí na prahu kuchyně.) O co ti jde?
Michal	Proč nic neděláš? Proč nikde nepracuješ?
Věra	(Usměje se.) Pracuj si sám, když nic lepšího neumíš...
Michal	(Drapne noviny a plácá do nich, rozhořčeně.) Vlastnit svůj příběh! Vlastnit svůj příběh, co to, prosim tě, má znamenat? Copak ty vlastníš svůj příběh?
Věra	(Bere mu noviny.) Četl jsi to? Nečetl!
Michal	Teď jsem to čet!
Věra	(Udiveně.) Že tě to tak rozčiluje?
Michal	Co ty chceš psát o příběhu...
Věra	Máš to tady jasně černý na bílým  "Restituce - ano, či ne?" A k tomu jsem já napsala o příběhu. (Zamyslí se.) Prostor můžeš vlastnit jenom skrze svůj příběh. Takže vlastnictví je v podstatě věcí volby... Volby a vůle! (Významně.) A ne žádných restitucí! (Odejde pro hotový čaj.)
Michal	(Konsternovaně.) Vlastnictví je věcí volby!! (Pohrdavě.) A proč nevlastníš ani kus chleba a trochu kafe? Proč sis to nezvolila?
Věra	(Vrací se s hrnkem čaje.) Nevěděla jsem, že dneska přijdeš! (Podává Michalovi horký hrnek, ten jej uchopí celou dlaní, spálí se a zařve.) Aúúú! (Rychle čaj odloží. Vztekle.) Já mám hlad, že bych žral hřebíky!
Věra	(Klidně, potměšile.) Já mám taky celkem hlad.
Michal	To je domácnost! Kde neni co žrát! To tvoje dítě šlo spát o hladu? Nebo co? Proč nic neděláš, když nemáš peníze? S kým máš to dítě vůbec?
Věra	Co na mě řveš?
Michal	Ani cigaretu nemám!
Věra	To je zajímavý, jak chlapi těžko snášej hlad... Stačí vynechat jedno jídlo a v tu ránu se stane z kultivovanýho muže primitiv! Michal.  To je čirej feminismus, tohleto! (Vztekle.) To já nemám zapotřebí poslouchat. Vy ste si to tu na východě možná ještě neužili, tak vám to připadá atraktivní, ale já mám dost. Děkuju, nechci!
Věra	Víš co, ty - solidní zápaďáku? Máš chodit na návštěvy řádně ohlášen, slušně oblečen a s lahví v ruce... Pokud mě pamět neklame, přišel jsi mokrej, krvavej, v kapse ani floka a somruješ tu cigarety a jídlo! A ještě si dovoluješ na mě řvát, s kým mám dítě! (Uraženě odejde do kuchyně. Pauza. Vidíme Věru, jak vyšla z koupelny a vstoupila do matčiných pokojů.)
Michal	(Volá tiše.) Věro! (Vstane a jde ke dveřím kuchyně, kde mluví k Věře, aniž by ji viděl.) Promiň, Věro, že jsem tak protivnej, ale já...jsem dneska vážně strašně unavenej. (Pauza.) To, co se dneska stalo Tereze, to byla jenom poslední kapka... Jsem úplně na dně. A abych měl hlad a neměl co kouřit, to už jsem nezažil několik let. (Na prahu se objeví Věra, kterou jsme viděli projít zpátky z matčina pokoje přes jídelnu do kuchyně a podává Michalovi sáček s křupkami.)
Věra	Našla jsem je u matky.
Michal	To se mi snad zdá! Křupky. A celej pytlík! (Posadí se a začne do sebe házet křupky a obezřetně zapíjet čajem.) Tři ženský v baráku! A nic, co by člověk mohl sežrat! To je neuvěřitelný!! (Pauza.) Věro, nezlob se, ale můžeš mi vysvětlit, cos měla na mysli tím svým článkem v novinách? Jakej příběh vlastníš ty? (Pauza.) Vždyť celej tvůj příběh, to jsou jenom příběhy tvýho okolí. Žiješ ze dne na den, nic nemáš, nikdo za tebou nestojí... (Významně.) Ty seš prototyp odsouzenej k zániku!
Věra	Já jsem prototyp? (Překvapeně.) To snad nemyslíš vážně? Michal.  Nevíš, co to je, bejt odkázaná sama na sebe! Nemáš žádnou zodpovědnost! Člověk jako ty nemůže přežít!
Věra	Prototyp... (Pauza, posadí se.) Proč ne? Proč bych nemohla být prototyp člověka odsouzenýho k zániku. Někdo to být musí. (Pauza.) A pak, jestli není lepší zaniknout, než poslouchat takovýhle kecy... (Pauza.)
Michal	Můžu se tě zeptat, jakej měl ohlas ten tvůj článek?
Věra	Budeš se divit, ale naprosto žádnej.
Michal	(Pokýve hlavou.) Budeš se divit, ale vůbec se nedivím...
Věra	(Prudce.) A co ty? Ty máš kde svůj příběh?
Michal	(Zaskočeně.) Já se žádným příběhem neoháním.
Věra	Cha, cha! Ty že se neoháníš žádným příběhem! A nejsi náhodou spisovatel? Nebereš dokonce peníze za svoje příběhy? Michal.  (Pomalu.) Spisovatel jsem a peníze si vydělávám psaním. Ale ne svýho příběhu! Proto jsou ty tvoje knihy tak nesrozumitelný.
Michal	(Zaskočen.) Počkej, počkej! Pokud vím, mluvit jsme začali o tvým příběhu, ten tady jaksi postrádám!
Věra	Klidně postrádej! (Vztekle.) Já zase postrádám ten tvůj! A to přímo i v tvejch románech! Respektive v těch slátaninách, který za romány vydáváš!
Michal	(Překvapen.) Co si to dovoluješ?! To přeháníš! (Pro sebe.) To snad neni... to se mi ještě nestalo... (Hlas mu přeskočí.) Dostal jsem několik literárních cen, jestli o tom náhodou nevíš!
Věra	Co s nima? Někdo je dostat musí!
Michal	No, to jsem ještě neslyšel, takovýhle zahořklý kecy... (Jde ke dveřím, jako by chtěl odejít, když si uvědomí, jak je oblečen.) Sakra, kde jsou moje hadry?
Věra	V pračce. (Michal se začne vztekle motat po místnosti jako uvězněná šelma. Sundá si župan, praští s ním na křeslo a zamíří ke dveřím. Cestou se zarazí a vrátí se k zrcadlu. Když se uvidí, rezignovaně.)
Michal	Hned jak se to vypere, vypadnu. (Pro sebe.) Kdybych si aspoň mohl zapálit!
Věra	Půjdeš v mokrým?
Michal	Třeba. (Zarazí se.) Cože, ty nemáš sušičku?
Věra	Ne.
Michal	Sakra! To snad neni možný! Jak to, že nemáte sušičku? Sto let za vopicema...
Věra	(Škodolibě.) Můžeš jít mokrej, jako jsi přišel! Ty vyspělý západoevropský občane! Vzhledem k tomu, že nemáš ani na tramvaj, dá se předpokládat, že se zahřeješ chůzí...
Michal	Co já tady dělám?
Věra	(Lekne se, pak uštěpačně.) To bych taky ráda věděla...
Michal	Jak jsem mohl...
Věra	Promiň... (Odejde do kuchyně. Po chvilce ze dveří.) Volal ti už ten Doktor?
Michal	(Otráveně.) Ne.
Věra	Několikrát telefonoval a vyptával se na tebe...
Michal	K nám nevolal. To by mi matka řekla. (Pauza.)
Věra	To je divný...
Michal	Mohl bych si pustit televizi, než se to prádlo vypere?
Věra	(Zaskočena.) No... Proč ne? Pusť... Pro mě za mě...
Michal	A nebo ne, lepší by bylo... Mohl bych se vykoupat? Teče vám, doufám, teplá voda?
Věra	(Překvapeně.) Vykoupat? No... Jo... V koupelně pořád ještě teplá voda teče... Ta se neplatí v hotovosti, zatim...
Michal	(Začne si pohvizdovat...) Župan mám, ručník tam najdu... (Odchází do koupelny.) Bylo mi ctí... (Věra za ním hledí, jak odchází přes kuchyň do koupelny. Sedne si do křesla a dá si hlavu do dlaní. Déšť za okny zesílí, Věra chvíli sedí takto opuštěně v hale, potom se podívá na hodinky, jde k TV, kterou zapne; její namodralé světlo se rozlije po celé zatmívající se hale. Slyšíme opět "Riders on the storm", silný déšť. Tma.)

9. OBRAZ

Tentýž večer, později. TV bez zvuku svítí do jídelny, nikoho však není vidět... Přichází Věra z pokoje za závěsem. Zastaví se tak, aby viděla na TV, chvilku přepíná programy, potom TV vypne. Bouchá na dveře koupelny z jídelny.

Věra	Žiješ ještě?
Michal	(Z koupelny.) Jo.
Věra	To jsem ráda... (Podívá na hodiny.) Kde ta Sára vězí? Ani neví, jak je dneska očekávaná... (Jde k oknu, otevírá je. Venku přestalo mezitím pršet. Květy kaštanu svítí ve tmě.) Je nádherný vzduch... (V tu chvíli se na chodbě rozsvítí světlo a někdo stoupá tichem po schodech. Věra otevře vstupní dveře a vyhlédne na schodiště. Po chvíli vstupuje Sára.)
Sára	Ahoj, ty na mě čekáš?
Věra	Hmm. Mám hlad jako vlk, a popravdě řečeno poslední rohlík snědla Myška k večeři. Není tu vůbec nic... (Spiklenecky, téměř šeptem.) Vyzvedla jsi peníze?
Sára	(Usmívá se.) Něco lepšího...
Věra	Jídlo? (Sára přikývne.)
Věra	Z recepce?
Sára	(Znovu přikývne.) Šunkové závitky, sýr, losos...
Věra	A pečivo?
Sára	Taky...
Věra	(Ožije.) Sem s tim! (Sára začne vyndávat malé balíčky v ubrouscích z tašky a Věra je radostně pokládá na stůl, rozbaluje je a hned ochutnává. S plnou pusou.) Mimochodem. Je tady Michal. V koupelně.
Sára	(Zaraženě.) V koupelně? (Znejistí.)
Věra	Původně měl taky hroznej hlad. Pak si ale vlezl do vany. Už je tam skoro dvě hodiny... (Zvedne se a jde přes kuchyň ke dveřím koupelny a volá.) Michale! Dobrá zpráva! Vlastně hned dvě dobrý zprávy! Přišla Sára a přinesla jídlo! Tak dělej, než ti to sníme... (Vrátí se na místo a pokračuje v jídle. Sára vyndává ještě další balíčky a rozbaluje je.
Sára	Vajíčka plněná humrem...
Věra	Jé!
Sára	Avokádo...
Věra	Ať žije kulturní a společenský život! (Zarazí se.) Ale Michalovi nemusíme hned vysvětlovat, odkud jsi to jídlo přinesla. Co říkáš?
Sára	(Pokrčí rameny.) Jak chceš...
Věra	Jinak máš můj obdiv! (Zazvoní telefon. Sára jej jde zvednout, Věra pokračuje v jídle.)
Sára	(Telefonuje.) Prosím? (Pauza.) Ale já - (Pauza.) Ale já nejs... Moment. (Zakryje sluchátko, k Věře.) Volá nějaká paní a chce mluvit s Michalem... Spletla si mě s tebou. Říkala mi Věro...
Věra	(Sahá po sluchátku, ale něco jí dojde a ucukne.) To bude Michalova matka. (Pauza.) Řekni jí, ať chvíli počká...
Sára	(Telefonuje.) Malý moment... (Váhá.) On je ve vaně. Já se ho pokusím zavolat...
Věra	(Jde ke koupelně a přes dveře volá.) Michale! Telefonuje ti tvoje matka. (Pauza.) Co jí mám říct?
Sára	(Zakrývá sluchátko. K Věře.) Vypadá to, že se zlobí...
Věra	(Do koupelny.) Jo. (Vrací se ke stolu. K Sáře.) S tim my nic nenaděláme. Řekni jí, že už jde... (Pokračuje v jídle...)
Sára	Malý moment, hned přijde... (Ze dveří koupelny vyjde Michal v županu s ručníkem na hlavě.)
Michal	Ahoj Sáro!
Sára	Dobrý večer, ahoj...
Michal	(Telefonuje.) Haló? (Pauza.) Ale prosim tě, jsem snad dospělej, ne? (Pauza. Potom překvapeně.) Cože, co?! (Pauza.) Kdy? (Zoufale.) Ach jo... Jo. (Pauza.) Ještě něco? (Pauza.) Ne! (Odloží prudce telefon a zůstane stát zády k hledišti.)
Věra	(Opatrně.) Michale, Sára přinesla jídlo...
Michal	Nemám chuť. (Úsečně.) Tereza potratila. (Odejde zpět do koupelny. Pauza.)
Sára	...Jeho žena -
Věra	Hm... (Pauza. Znovu zvoní telefon. Věra se Sárou se po sobě podívají, Sára jej zvedne.)
Sára	(Telefonuje.) Prosím? Ano, moment! (Sára odkládá sluchátko. K Věře.) Znovu Michalova matka! (Volá.) Michale! Telefon! (Michal znovu po chvilce přichází.)
Michal	Tady je zima. (Telefonuje.) Ano?... (Vztekle.) Co bych asi tak dělal ve vaně? Koupu se! (Pauza.) Odkud víš, že jsem tady? (Pauza.) Jo, Karel... Hmm... (Pauza.) Jo! Už mi sem nevolej! (Prudce zavěsí telefon a aniž by se na Věru nebo na Sáru podíval, odchází zpět do koupelny.)
Sára	(Jde zavřít okno. Rozpačitě.) Věro, můžu se tě na něco zeptat?
Věra	No jistě...
Sára	Ty a Michal jste spolu někdy chodili?
Věra	(Zaskočena.) Chodili? No... (V rozpacích.) To je těžký říct... (Pauza.) Něco mezi náma bylo, ale asi jsme spolu moc nechodili...
Sára	Víš, já bych byla velmi nerada, aby ses na mě zlobila. Mně připadá, že se na mě kvůli Michalovi nějak hněváš.
Věra	(Rychle.) Ale ne, to se ti zdá... To je nesmysl.
Sára	To jsem ráda. Já jsem se s ním tenkrát v noci bavila hlavně proto, abych zjistila, s kým Milada před odjezdem chodila.
Věra	(Skrývá rozpaky.) Aha... A co? Zjistila jsi něco?
Sára	Nemohl si vzpomenout a pak došel k závěru, že asi s nikým...
Věra	Hmm... (Pomalu.) Hlavně když si k tobě nic nedovoloval.
Sára	Nebála jsem se ho. Byt byl plný lidí a ten Petr, který spal za dveřma v hale, byl úplně střízlivý. Poznala jsem to...
Věra	Opravdu? Myslela jsem, že je na mol.
Sára	Jinak bych tam asi s Michalem sama nešla. Já totiž mužům moc nevěřím. Špatná zkušenost.
Věra	Tobě někdo ublížil?
Sára	(Přikývne.)
Věra	(Konsternovaně.) Opravdu?
Sára	(Tiše.) Proto se moji rodiče rozvedli... (Pauza.) Kvůli mně...
Věra	(Potichu.) Tvůj otec?
Sára	(Přikývne. Potom si zakryje obličej...)
Věra	Aha... Teď už mi je leccos jasnější... Proto jsi taky teď přijela dřív...
Sára	(Přikývne.) Nechci ho už nikdy vidět... (Věra Sáru obejme.) Říkal mi, že za mnou přijede do Čech... Dělá, jako by se nic nestalo... Chce abych studovala ve Francii. Minule mi vyhrožoval, že mi sem nebude posílat žádný peníze...
Věra	(Překvapena. V rozpacích.) Nebude ti posílat peníze?
Sára	Že ho sem nepustíš, Věro, kdyby přijel?
Věra	(Vrtí hlavou.) Milada to ... všechno ví?
Sára	Ne. K čemu by jí to bylo? (Věra pustí Sáru, sklopí hlavu...) Myslím, že kdybych znala svého pravého otce, že by se mi ulevilo... (Udeří na Věru.) A ty opravdu nevíš s kým Milada chodila? (Přichází Michal s ručníkem kolem krku, v županu...)
Věra	(Rychle.) Já tě pustím. Pojď si sednout sem, ať se můžeš najíst... (Michal mlčky zaujme Věřino místo, sedne si a tupě zírá před sebe. Pauza.)
Michal	Sáro, ty náhodou nekouříš, viď?
Sára	Ne...
Michal	Ale třicet korun bys u sebe našla, že jo?
Sára	(K Věře.) Ty už nemáš vůbec žádný peníze? (Zděšeně.) Promiň, ale vůbec mi to nedošlo...
Michal	(Nevěřícně si prohlíží jídlo na stolku.) Myslel jsem, že strádáte hlady...
Sára	Není to tak zlé...
Věra	(K Michalovi.) Vem si!
Michal	(Rezignovaně.) Tereza tam, chudák, někde leží v narkóze... Prej potratila krátce po tom, co jsme odešli... (Pauza.) To ticho před bouří bylo tak zlověstný, neměl jsem dobrej pocit už během odpoledne... (Pauza.) Potřeboval bych si zapálit...
Věra	Tak se místo toho najez!
Michal	Co je to za blbou radu?! (Zazvoní telefon.)
Věra	To bude zase tvoje matka, Michale. Raději si to zvedni sám...
Michal	Už s ní nechci mluvit! (Pouští se do jídla, Věra váhá, pak sama zvedne telefon.)
Věra	(Do sluchátka.) Prosím, Věra Fidesová... (Pauza.) Dobrý večer, doktore! (Pauza.) Hmm... (Pauza.) Sedí tady. Ano, přímo tady. Můžu vám ho dát k telefonu... (Michal gestikuluje, že nechce s nikým mluvit.) Moment... Tak on... (Zaváhá.) Můžu mu něco vyřídit? (Pauza.) Chviličku, já se ho zeptám. (Zakryje sluchátko. K Michalovi.) Doktor by tě rád co nejdřív viděl, něco pro tebe má. (Michal odmítavě vrtí hlavou.) Co mu mám říct?
Michal	Nevím.
Věra	(Chvíli váhá.) Doktore, jste tam? Nedá se s ním teď vůbec mluvit. Ono... Totiž jeho žena... Před chvílí se dozvěděl, že jeho žena potratila... Tak, tak snad radši jindy... (Pauza.) Tak moment!(Znovu zakryje sluchátko, k Michalovi, který zatím pořád jí.) Jestli tady prej budeš ještě za hodinu, přišel by, jenom by ti něco předal a hned by zase šel...
Michal	(Rozčíleně.) Kurnik! Co mi chce předávat! Já od něj nic nechci! (Věra zakrývá sluchátko, aby Doktor nic neslyšel.) Co já vím, kde budu za hodinu? Ani nemám v čem odejít... Ani nemám kam, v podstatě...
Věra	(Do telefonu.) Jestli to spěchá, tak přijďte... Já budu vzhůru. A Michal tady možná taky ještě bude... A nebo mu to prostě můžete nechat tady, ne? Nebo je to nějaká vzácnost?(Pauza.) Vy jste ale tajnůstkář... (Pauza.) Tak přijďte. Zatím nashle... (Věra položí telefon. Vzdychne.) Co je to dneska za večer? Ten doktor byl jako v tranzu. Vůbec se nechtěl dát odbýt.
Michal	Co sem furt leze? Už tady byl na večírku a nic kloudnýho z něj nevypadlo... Pořád se po mně díval, jak Ježíšek před nadílkou... (Nervózně.) Já nevim, co ten chlap po mně chce?
Věra	Je nějakej divnej, to máš pravdu... Jako by se k něčemu chystal, nebo co...
Michal	Blázen.
Sára	A on přijde teď v noci?
Věra	(Dívá se na hodinky.) Počítám, že tak za hodinu by tu mohl bejt. Odstěhovali ho chudáka až na kraj Prahy... Někam do Horních Měcholup....
Sára	Jsem hrozně unavená... (Hotoví se odejít.)
Michal	Sáro?
Sára	(Usměje se.) Co?
Michal	(Naznačí, že by potřeboval cigaretu.) Nezapomněla jsi?
Sára	Jo! Promiň, málem bych zapomněla... (Vyndává z tašky peněženku, přehrabuje se v ní.) Nemám víc než stovku, stačí to? (Podává bankovku Michalovi, ten si jí bere.)
Michal	Bohatě.
Věra	(K Sáře.) Víc u sebe opravdu nemáš?
Sára	Zítra zajdu do banky. Hned ráno...
Věra	Nemám už vůbec nic... (Začne sklízet jídlo se stolu.) Aspoň něco musím nechat Myšce na ráno!
Michal	(Opře se pohodlně.) Myška snídá lososa a humry? Kde se to tu vlastně vzalo? (Sára se podívá na Věru.)
Věra	Nestarej se. Nechutnalo ti snad?
Michal	(Dívá se Věře do očí.) Nemáš ani floka a takovýhle lahůdky... Odkud to je?
Sára	Já jsem to -
Věra	Přinesla z recepce...
Michal	(Podívá se na Sáru, pak na Věru.) Ona krade na recepcích?
Věra	Nekrade. Nemoralizuj... Trochu toho někdy přineseme, když jsme zrovna bez peněz.
Michal	To snad neni možný! (K Věře.) Ty ji učíš krást!
Věra	Nepleť se do toho...
Michal	Krást na recepcích... No to jsem se dostal do společnosti...
Sára	Ale neděláme to často.
Věra	(K Sáře.) Neomlouvej se, Sáro! Michal je ze západu a tam, jak asi sama víš, se na recepce dostanou jenom přežraný lidi... Uznej, má to logiku? (Ironicky.) Tady to kapitalisti ještě nedržej tak pevně v rukou, a kdo má nějakou tu zadní cestičku, nejlépe mezi ty poslední, kteří se stali prvními, může se občas zadarmo najíst!
Michal	(Pohrdavě.) To je teda životní styl!
Věra	Je!
Michal	Ty ji prostě kazíš! Ničíš jí charakter!
Sára	Ne, Michale... (Překvapena jeho výpadem.) To není pravda. Udělala jsem to sama od sebe... Viděla jsem, že to tak dělá plno lidí...
Michal	- Včetně Věry... (Pohrdavě.) Majitelky příběhu!
Věra	(Usměje se, pak jedovatě.) Tu Sářinu stovku, co si tady sezob, asi nebudeš potřebovat celou, že jo?
Michal	Asi budu...
Věra	Skočila bych aspoň pro mlíko a pro kafe... Na ráno. Za chvilku tady totiž zavřou poslední obchod...
Michal	Jdu taky... (Vykročí ke koupelně, pak se ale zarazí.) Když dovolíš, znovu bych si půjčil ten dědův parádní oblek...
Věra	(Ironicky.) Beze všeho. Děda už ho nenosí. Jsem moc ráda, že ti tak pěkně padne... (Michal odejde do koupelny.)
Sára	(Směje se. K Věře.) On to nemyslel vážně, že jo?
Věra	Právě, že myslel, bohužel... (Věra sklízí poslední zbytky se stolu a nese je do lednice. K Sáře.) Večeře se ti povedla, Sáro. Už na to nemysli. "Sytý hladovému nevěří." České přísloví... A všimla sis, že se nejdřív nacpal a potom začal moralizovat? Na lačno by určitě takhle charakterní nebyl... Ani starostlivej... A jdi už spát... (Vrátí se Michal, zase v oblečení po dědovi, jde rovnou k hlavním dveřím.)
Michal	V kolik zavíraj? Nerad bych to prošvih. Nekouřil jsem už několik hodin...
Sára	Do půlnoci je ještě čas...
Michal	Ještě tam prší, Sáro?
Sára	Když jsem se teď vracela domů, tak už nepršelo...
Věra	Sáro, prosím tě, podívej se... (Zatímco Věra v kuchyni uklízí poslední zbytky do lednice, Sára zajde na jeden ze záchodů, nechává za sebou otevřené dveře a my vidíme jak otevírá okénko do světlíku.)
Sára	(Volá zpátky do haly.) Je ticho...
Věra	Dobrý, díky... (K Michalovi.) Dojdu si jenom pro pro svetr, hned jsem zpátky...(Věra odchází do svého pokoje, Sára se vrací do haly.)
Sára	Já už se rozloučím...
Michal	Dobrou noc, Sáro... (Zarazí se.) Ale nejspíš se ještě uvidíme... Není vyloučeno, že tady přespím...
Sára	Hmm... Ahoj.
Michal	Sáro!
Sára	(Už na odchodu se překvapeně otočí.) Ano?
Michal	(Rozpačitě.) Proč ses šla podívat přes záchod do světlíku, jestli venku neprší, když stačí otevřít okno?
Sára	To jsem se naučila od Věry. Ve světlíku je slyšet všechno, co se venku děje...
Michal	Ve světlíku?
Sára	Nejen déšť, ale i ostatní zvuky města se tady ozývají s mnohem větší silou, než zní ve skutečnosti.
Michal	To neni možný...
Sára	Je! Prý v prvních dnech revoluce, když v televizi hlásili, že v ulicích Prahy je klid, stačilo jenom otevřít okno do světlíku, abys hned pochopil, že lžou. Skandování odněkud z Václavskýho náměstí tady dunělo jako z bezprostřední blízkosti. Dokonce bylo rozumět každýmu slovu. (Pauza.) Věra tvrdí, že světlíky jsou píšťaly, skrze které hraje město svoji píseň... (Sára se usměje a Michal na ní překvapeně hledí. Z pokoje se vrací Věra.)
Věra	(K Sáře.) Michalka spí... Klidně si jdi lehnout k sobě do pokoje, já se za chvilku vrátím...
Sára	Dobrou noc.
Věra	Dobrou...
Michal	Dobrou noc, Sáro. (Věra a Michal odejdou hlavními dveřmi. Tma.)

10. OBRAZ

Noc. V hale je tma. Zazní zvonek od dolních dveří. Dlouze zní tichým bytem. Opakuje se. Po chvíli se vynoří zpoza závěsu Sára v noční košili a v županu. Chvíli poslouchá, zvonek se ozve znovu.

Sára	(Rozsvítí.) Kdo to může být? Dvě hodiny... (Jde k domácímu telefonu.) Kdo je? Moment, já zavolám Věru. Tak já vám otvírám! (Zmáčkne bzučák. Pak odejde pro Věru. Na chodbě se rozsvítí. Je slyšet jak někdo stoupá tichem vzhůru. Ozve se lehké zaklepání. Sára se vrátí. Mluví přes zavřené dveře.) Pane doktore, Věra není doma... (Pauza.)
Doktor	(Z chodby.) Aha. (Pauza. Sára váhavě otevře. Vstoupí Doktor. Má velkou tašku.)
Sára	Dobrý večer.
Doktor	Dobrý večer. (Ukloní se.) Velice se omlouvám, slečno   Sáro, že vás ruším takhle pozdě. Byl jsem však domluvený s Věrou.
Sára	(Přikývne.) Já vím... Nemám tušení, kde by mohla být?
Doktor	A Michal?
Sára	Odešli spolu...
Doktor	Je tam krásná noc a nádherný vzduch... To už je dneska vzácnost! Snad se šli projít...
Sára	Doufejme...
Doktor	Probudil jsem vás. Velmi se omlouvám... Ale myslel jsem, že to stihnu dřív... Šel jsem až tam od nás pěšky...
Sára	(Potlačuje zívnutí.) Pěšky?
Doktor	Při bouřce spadl strom.
Sára	(Dívá se na velké zavazadlo.) S touhle taškou jste šel pěšky?
Doktor	Když už jsem se jednou vydal na cestu, nechtěl jsem se vracet... Mohl bych tu na ně počkat?
Sára	Já myslím, že ano. (V rozpacích.) Ustelu vám v knihovně...
Doktor	(Rychle.) Ne, to není třeba. Nebudu spát...
Sára	Tak si alespoň udělejte pohodlí... Nebo jestli chcete něco na čtení...
Doktor	Já vím. Tu knihovnu znám dobře...
Sára	(Usmějě se.) Aha...
Doktor	Jste velmi podobná vaší mamince, Miladě...
Sára	Vy si na ni pamatujete?
Doktor	Jak by ne! Milada a Věra byly velké kamarádky. Všude chodily spolu... Milada byla oproti Věře křehká a a bledá, jakoby průsvitná. Vzpomínám si, že uměla hrát nádherně na piano...
Sára	K tomu už se ve Francii nikdy nevrátila...
Doktor	Co teď dělá?
Sára	Žije na venkově, kousek od Paříže. Má dvě malé děti a a čeká třetí...
Doktor	Jste jí moc podobná... Ona byla o něco drobnější, ale měla v sobě něco andělského, podobně jako vy.
Sára	Znám jí málo... Prožily jsme spolu vlastně jenom jedno léto. Tady v Čechách... Vyprávěla mi hodně o svém dětství, ale o tom co následovalo pak, už ne.
Doktor	Třeba to nebylo nic příjemného...
Sára	Nevzpomínáte si s kým chodila, než se vystěhovali?
Doktor	(Prudce na ni pohlédne.) To vám nepovím... (Vrtí hlavou.) Opravdu. Nevím o tom, že by měla Milada chlapce... Byla taková tichá, subtilní...
Sára	Nikdo si nevzpomíná, že by byla Milada s někým chodila... To je záhada... Ani Věra o tom nechce mluvit... (Pauza.)
Doktor	Umíte obdivuhodně česky...
Sára	Učím se už pět let. Jazyky mi nedělají problémy.
Doktor	Obdivuji vaši odvahu, se kterou jste se vydala do světa! Tak mladá!
Sára	Cítím se v Čechách víc doma, než ve Francii... Abyste mi dobře rozuměl, ne že by se mi nestýskalo, ale necítím se vlastně nikde úplně doma. I tady zůstávám jenom hostem... A u rodičů jsem se tak cítila celé dětství...
Doktor	Já také, slečno Sáro! (Radostně.) V tom vám rozumím!
Sára	Jsem hrozně unavená... (Pauza.) Proč se mnou Věra nerada mluví o Miladě, nevíte Doktore?
Doktor	Nediv se jí...
Sára	Leží to mezi námi jako kámen...
Doktor	Jestli to není tím... Jak bych vám to... Pokud se pamatuji Věra od malička slýchávala svou Babičku, jak oplakává Naďu, která emigrovala, jako by byla mrtvá... A při tom, jak to zní dneska směšně! Žila jenom v Paříži... V mládí jí potom odjel otec, loučila se s ním, jako navždy. Potom nejlepší kamarádka a - (Zarazí se.)... Michal. Jako když si drak z pohádky pravidelně přichází pro svou oběť... (Sára usíná.) Ale vy už spíte, slečno Sáro! Nezdržujte se se mnou. Počkám až se někdo objeví...
Sára	Nezlobte se...
Doktor	(Uklání se Sáře, chce jí políbit ruku.) Mnoho štěstí... Škoda, že jsem vás nepoznal dřív.
Sára	(Trochu překvapena.) Dobrou noc... (Sára odejde. Doktor si s jakýmsi patosem svlékne plášť, vyndá si ramínko ze skříně a pečlivě si zavěšuje svrchník na věšák. Pak se přezuje do "svých" pantoflí. Nakonec zmizí i s velkou taškou v knihovně, odkud se vzápětí začne šířit žluté světlo stolní lampy. Slyšíme hlasitě tikat hodiny, zvuk tikotu se posléze přesune i do hlediště, kde sílí a krouží. Prostor bytu začnou vyplňovat zvuky ze snu:  šepot, vzdechy a přibude šustění papíru, jakoby někdo četl a otáčel stránky...)
Doktor	(Vyběhne z knihovny. Vztekle.) Kde mám svůj župan? (Z temné kuchyně vyjde Babička a zastaví se doktorovi za zády. Tikot hodin se zastaví, ostatní zvuky se ztlumí. Doktor vycítí, že se něco změnilo, lekne se a prudce se otočí. Když uvidí postavu Babičky, uklidní se.)
Doktor	(Radostně.) Milostpaní! (Hodiny jsou zase slyšet, i když potichu.)
Babička	Doktore! Dlouho jsi tu nebyl...
Doktor	(Rozmrzele.) Někdo mi vzal můj župan.
Babička	(Přikývne.) Věra ho půjčila Michalovi...
Doktor	(Štítivě.) Michalovi?
Babička	A ten ho nechal ležet v koupelně... (Doktor kvapně zmizí ve tmě a vzápětí se vrací s fialovým županem přes ruku... Prohlíží si jej na světle, pak se obřadně oblékne a převáže si opasek. Vypadá velmi důstojně. Zkontroluje svůj zjev v zrcadle... K Babičce.)
Doktor	Už se mi stýskalo... Od těch dob, co sem k vám nemohu jen tak zaskočit na kus řeči, co jsem daleko od vás, i od... I od tohohle bytu, cítím se, jako bych byl ve vyhnanství... Jako bych ztratil spojení...
Babička	Doktore?
Doktor	(Všechno ztichne. Otočí se k babičce, chvíli si vzájemně hledí do očí. Pauza. Doktor pak sklopí hlavu.) Já vím...
Babička	(Varovně.) Nedělej to...
Doktor	Ach! To poslouchám celý život!!
Babička	(Překvapeně.) Co?
Doktor	Ach ne! Celý můj život se opakuje stále tatáž situace. Na něco důležitého pomyslím, co by mohlo změnit můj osud ... A hned jak pomyslím, vynoří se odkudsi někdo, kdo mi začne opakovat: "Nedělej to!"... Milostpaní! Víte jak vás mám rád a i vy... I vy mě zrazujete od mých rozhodnutí... Takhle to dál nejde! Musím se konečně rozhodnout! A jednat...
Babička	Tohle ale ne...
Doktor	Copak je to na mně tak vidět?
Babička	Přímo to z tebe vyzařuje...
Doktor	Jsem úplně sám. (Pauza.)
Babička	Přišel jsi za Michalem?
Doktor	Ano, za ním také... Měl jsem Michala svého času moc rád... Když sem tehdy chodíval za Věrou... Vyčítám si , že jsem zavinil... No, zkrátka, že jsem to byl já, kdo má na svědomí Michalův odjezd... (Babička opět pokývá hlavou.) Čekám už léta na situaci, až to někomu budu moci nějak... nějak vysvětlit. Ale zdá se mi, že to jakoby nikdo nechce slyšet, nikoho to snad ani nezajímá... (Zarazí se.) Teda... Já vím, že Věra - (Podívá se provinile na Babičku.) Věra by mě vyslechla...(Přitaká sám sobě, zjihle.) Věruška! (Zlostně.) Půjčila Michalovi můj župan! (Změní tón, něžně.) Věruška není jako oni...
Babička	Oni? Máš na mysli Naďu a Kazimíra?
Doktor	Ano. (Plačtivě.) Jako její teta a otec, jejichž podoby se v ní tak vzácně slily, ale jejichž životní síla - (Hlas se mu zlomí.) Chtěl jsem jen říct, že - (Přemáhá se.) - že Věruška...
Babička	(Přísně.) Že Věruška by ti odpustila to, co Kazimír a Naďa nikdy!
Doktor	(Tiše.) Věruška je jako já... Copak jsem jí to mohl udělat? Zatížit ji svým příběhem, když... (Náhle velmi rozhodně.) Když svůj vlastní nemá?
Babička	Ale má... Všichni máme! (Babička se zvedne z křesla.) Ne! Neodcházejte, prosím vás... Ještě ne, milostpaní... Ještě se mi nechce, jste asi poslední člověk, který mě poslouchá... (Babička míří ke stěně vedle hlavních dveří, Doktor zrychluje mluvu.) Přinesl jsem Michalovi svoje deníky... Víte, že když si je člověk čte, připadá mu - aspoň mně se to zdálo - že čte skutečný smysluplný příběh se začátkem a koncem, s logickým vývojem událostí... Při čtení mě několikrát napadlo "Škoda, škoda, že jsem u toho nebyl, tohle mohla být velice zajímavá situace." (Vzdychne.) Ach jaký je to klam! Jenom já vím, jaký je to všechno klam... Copak hromadění událostí stačí k tomu, aby si člověk mohl říct "Žil jsem!"? (Babička stojí skoro až u zdi otočená zády k Doktorovi, ale po jeho posledních slovech pomalu otočí hlavu, mírně se zakloní a přes rameno na nás hledí, jako by se dívala ze staré fotografie. Scéna potemní a bodové světlo vykrojí ze tmy ovál Babiččina portrétu. Teď teprve si uvědomíme, že účes Babičky je "mikádo", které se nosilo ve třicátých letech, v době, kdy Babička byla mladou ženou.)
Babička	Co když se tvůj příběh odehrál úplně jinak, než sis zapsal?
Doktor	(Vystrašeně.) Co? (Pauza. Doktor sklopí hlavu.)
Babička	Neboj se, Doktore... (Ovál portrétu začíná tmavnout.)
Doktor	Ne, neodcházejte ještě... Ještě aspoň chvíli... (Portrét zmizí, ale pomalu se začnou rozsvěcet tři bodová světla, která osvětlují tři židle v jídelně. Babička, aniž bychom to zpozorovali, se vrátí do haly, usedne do volného křesla, podepře si čelo rozevřenou dlaní jako by přemýšlela a upřeně se zadívá před sebe... V tu chvíli už skrze reproduktory spěchají z hlediště ke stolu dva zvuky. Zleva zvuk nalévání čaje z konvice a zprava babiččin tichý hlas. Vzpomínka na situaci v jídelně před několika lety. Slyšíme jenom hlasy Babičky, Doktora a Věry a decentní zvuky, které způsobuje popíjení odpoledního čaje, cvakání lžiček o porcelán, nalévání nápoje do šálků... Všechny zvuky vycházejí z reproduktorů, které jsou umístěny v jídelně. Tři bodová světla zaměřená na tři židle stojící kolem stolu se lehce chvějí, jakoby sledovaly postavy na nich sedící.
Bab.(Z rep.)	Ještě čaj, doktore?
Dr.(Z rep.)	Ještě jeden šálek. Pro zahřátí... (V bytě se pomalu rozsvítí tři lampičky, které žhnou teplým, žlutým světlem.)
Bab.(Z rep.)	Věruško, nakrájej ještě kousek bábovky k čaji...
Dr.(Z rep.)	Na tohle jsem se těšil celý den.
Věra(Z rep.)	Nepřehánějte, doktore...
Dr.(Z rep.)	Venku je nevlídno, zima, všude ten rozježděný sníh...
Bab.(Z rep.)	Já, když jsem se šla dopoledne projít po pobřeží, tak bylo hezky!
Dr.(Z rep.)	No jó, dopoledne! To je krásně... Ale ráno v osm, a večer v půl pátý...
Věra(Z rep.)	(Rozčíleně.) Proč to pořád pleteš? (Klidněji.) Všiml jste si, doktore, že babička v životě neřekne "nábřeží", ale vždycky jenom "pobřeží"? A přitom kolikrát v životě byla u moře? Celý život strávila ve středních Čechách? (Rozhořčeně.) A pobřeží...
Bab.(Z rep.)	Nemůžu si pomoct! Když cítím vedle sebe vodu, vzpomenu si na moře... Došla jsem tehdekrát až ke Karlovu mostu... Nebyla tam ani noha. Ticho, že jsem slyšela chroupat sníh pod botama... A za mýho mládí... (Lítostivě.) Tudy jezdívala tramvaj, všude plno lidu...
Dr.(Z rep.)	Věruško, pamatuješ se, jak jsme nedávno mluvili o té teoretické možnosti, že by se na Karlově mostě mohli v jednu chvíli míjet Franz Kafka s Jaroslavem Haškem?
Věra(Z rep.)	Jo, to jsem někde četla...
Dr.(Z rep.)	Jak to bylo?
Věra(Z rep.)	Nic, jenom... Že je to teoreticky možný. Kafka, který mohl směřovat na Staré město z Hradčan, se na mostě potkal s Haškem, který táhl například z Karlína na Smíchov...
Dr.(Z rep.)	Ne, ne. To nemyslím... Mluvili jsme ještě o něčem jiném...
Věra(Z rep.)	(Přemýšlí.) Mluvili jsme tehdy o tom, že pokud se tenkrát na mostě Kafka s Haškem opravdu minuli, jako dva proti sobě kráčející chodci, v té chvíli se vlastně z tehdejšího úhlu pohledu nestalo naprosto nic, co by stálo za povšimnutí.
Dr.(Z rep.)	A nejspíš to tak bylo... Ti dva se asi vůbec neznali a o svých existencích vzájemně nic nevěděli...
Věra(Z rep.)	Jestliže se tehdy opravdu něco podobného odehrálo, rozhodl o tom až teprve náš vztah k této hypotetické epizodě... Náš vztah k Haškovi, ke Kafkovi, ke Karlovu mostu, k myšlenému okamžiku, ve kterém se protíná čas s popsaným příběhem a který my s odstupem času, můžeme vlastnit, jako svoji minulost...
Bab.(Z rep.)	Měla by ses vdát...
Věra(Z rep.)	To taky...
Dr.(Z rep.)	Ne, Věruško, mě to zajímá. Mluv dál...
Věra(Z rep.)	Až jindy, doktore...
Dr.(Z rep.)	Klidně se tam mohli setkat! Proč ne?
Věra(Z rep.)	Co by z toho měli, že jo, babičko?
Dr.(Z rep.)	Oni nic, ale my! Teď jsi to říkala, Věruško... Já jsem tě pochopil...
Věra(Z rep.)	Doktore? Doktore, souhlasíte se mnou, že příběh je jenom to, co si někdo pamatuje bez ohledu na to, jestli se to odehrálo, nebo ne?... V tomto případě se setkávají dva příběhy v čase a v prostoru, a my je chceme vidět jako jeden. Alespoň v jednom bodě chceme vidět, jak se prolínají, jak hmatatelně souvisejí!
Dr.(Z rep.)	(Tiše.) A při tom souvisejí... TMA, jako když utne. Vzápětí oknem do haly prolne měsíční záře. Z pokoje vlevo se znovu rozzáří světlo lampičky. Doktor sedí v hale sám. Po chvilce se zvedne a pomalu jde k oknu, které otevírá a my uvidíme kvetoucí strom v záři měsíce, jehož bílé světlo dopadá na doktorovu tvář.)
Doktor	Ach, jak je člověk sám... Sám se svým nejasným tušením, že možná i jeho příběh souvisí... Souvisí... (Bezradně.) S něčím souvisí! (Pauza.) Ach, kdybych mohl! Kdybych tomu mohl věřit!!! (Doktor odejde do pokoje vlevo. Noc zrychlí své tempo, blíží se ráno...)

11. OBRAZ

Je okamžik těsně před svítáním. Přes prosklené dveře vidíme v knihovně svítit lampičku. Ze dveří vystoupí Doktor, ve "svém" fialovém županu, a jde k otevřenému oknu... Ze šera za oknem vystupují obrysy kvetoucího stromu. Začínají zpívat ptáci. Svítá. Strom se zbavuje temnoty a listy se mu zelenají. Světla na jevišti přibývá, doktor se vrátí do knihovny, kde po chvilce zhasne žluté světlo lampičky. Na prošoupaný koberec v hale padne kužel slunečního světla. Ozve se rachot klíče a zvenku přicházejí Věra a Michal.

Věra	(U okna.) Dneska bude zase hezky... (Sundá si svetr.)
Michal	Snad to neni jizva po tom, jak jsi tehdy u Karla proletěla těma skleněnejma dveřma...
Věra	Je. (Pauza. Michal Věru obejme.) Kdybych si jí tehdy nechala zašít, nemusela být tak veliká...
Michal	Přes celý rameno... (Začnou se líbat. Z knihovny potichu vystoupí doktor. Chvíli je pozoruje a pak se vrátí za dveře. Michal se první vymaní z objetí.)
Věra	Největší jizvu mám stejně uvnitř.
Michal	(S pohledem do kuchyně.) Zastavily se hodiny... Kolik může bejt?
Věra	Nevím... Pustíme rádio. (Pouští rádio, odkud se ozve písnička Break on trough od skupiny Doors.)
Michal	Tohle tady teď hrajou po ránu v rádiu?! To se mi snad zdá! (Zesílí hudbu, Věra se vstřícně usměje, pak se pomalu začne pohybovat v rytmu, oba začnou tančit, zvuk pořád sílí... Tancují s velkou energií, je na první pohled vidět, že mají společnou zkušenost... Po chvilce vstoupí Myška, překvapeně zůstane zírat na poskakující Věru a Michala.
Myška	Maminko... (Ani jeden si jí nevšimne. Jde až k Věře.) Mami!
Věra	(Lekne se. Skočí k rádiu a ztlumí hudbu na minimum.) Kde se tady bereš, Myško! My jsme tě vzbudili!
Michal	(Sedne si. Udýchaně.) Vždycky když jsem v Německu slyšel tuhle odpalovačku, vzpomněl jsem si na takovej večírek tady kousek od Prahy, už nevím jak se se to tam jmenovalo... V nějaký vile u řeky. V noci jsme všichni plavali na druhej břeh...
Věra	(Bere Myšku do náruče.) Jo, to bylo v Černošicích... U takovejch zazobanců, všechno jsme jim tam vypili a sežrali... Ta holka, co nás tam vzala z toho pak měla průšvih...
Michal	Nebylo to tehdy jak na nás chtěli podat trestní oznámení? To si pamatuju...
Věra	(Sedne si vedle Michala s Myškou v náručí.) Je to už strašně dávno...
Michal	Mně to najednou připadá jako včera... (Z rádia se ozve časové znamení.)
Věra	Půl sedmý.
Michal	(Dívá se na Myšku.) Víš, že je ti podobná? (K Myšce.) Myško, ty máš stejný jméno jako já. (Myška se přitáhne k matce.) Neboj se mě. Já jsem Michal.
Myška	Ale já se jmenuju Myška!
Věra	To je stejný jméno, Myško. (Vstoupí nepozorovaně doktor.)
Doktor	Dobré jitro. (Věra i Michal se leknou.)
Věra	(Vyjekne.) Kde se tady berete?
Doktor	(Mírně se uklání.) Čekám tu na vás...
Věra	Úplně jsem na vás zapomněla. Jste tady celou noc? (Hudba.)
Doktor	Od dvou hodin. (Pauza. V rozpacích.) Také jsem se trochu prošel... Byla nádherná noc... (Pauza.)
Věra	Nádherná... (Michal vstane a jde k otevřenému oknu, kde si zapálí.)
Věra	Dáte si kafe, doktore?
Doktor	(Trhne sebou.) Ne, ne! V žádném případě.
Michal	Já bych si dal.
Doktor	Přišel jsem za tebou, Michale.
Michal	(V rozpacích.) Nevím, co pro vás mohu udělat?
Doktor	(Koktá.) Abys mi rozuměl, nic po tobě nechci... Chtěl jsem jenom, chtěl jsem... Dát do pořádku... Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat. Momentík... (Doktor odběhne do knihovny.)
Michal	(K Věře.) Co blbne? (Doktor se vrací a drží v ruce jedenáct velkých sešitů.)
Doktor	Tohle, tohle bych ti, Michale, rád nechal... Nevysvětluj si to špatně... Jsou to moje... deníky. Byl bych rád aby sis je vzal.
Věra	Deníky?
Michal	A proč? Proč bych si měl já brát vaše deníky...
Doktor	Vždyť jsme si tykali... Myslel jsem... Když jsi spisovatel, mohl bys to použít...
Michal	Já opravdu nevím, co po mně chcete.
Doktor	Měl jsem tě rád Michale... I Věru. Všechny, všechny jsem vás měl moc rád. Chtěl bych, abys mi věřil... (Pauza.) No, já poběžím... (Jde až k Věře a uchopí ji, nechápající, za ruku.) Bývalo mi u vás tak dobře, pokaždé jste mi nabídli čaj nebo kávu...
Věra	(Vysmekne se mu.) Ale doktore, to je přece samozřejmost...
Doktor	Cítil jsem se tu vždycky jako doma...
Věra	Tak ještě tak nespěchejte a posnídejte s náma.
Doktor	Ne, ne, už nemám čas... (Rychle.) Věruško, pamatuj si, že jsem tě měl vždycky rád. (Pateticky.) "Zítřek bude fantastický, to ví každý, ale bude možná dvojnásob fantastický, neboť nás vysvobodí od představy, že včerejšek byl všední..." (Michal sedí v křesle a dívá se na Doktora přezíravě, Doktor chvatně líbá překvapené Věře ruku, potom si běží do skříně pro kabát, obléká se.)
Věra	Co se s vámi najednou děje, doktore, já vás nepoznávám!
Doktor	Myško! (Pohladí dítě po hlavě.) Úplně jsem na tebe zapomněl, jinak bych ti něco dobrýho přinesl. Už jsi velká slečna... (Jde k Michalovi s rukou napřaženou k pozdravu.) Sbohem Michale...
Michal	(Odvrátí se a dívá se z okna.) Sbohem...
Věra	Ozvěte se někdy, Doktore...
Doktor	Jsi hodná, Věro! (Doktor vyběhne z bytu a práskne za sebou dveřmi. Michal i Věra zůstanou za ním rozpačitě zírat.)
Věra	Co to mělo znamenat?
Michal	Já mu rozumím...
Věra	(Tiše.) Mám o něj strach.
Michal	(Udiveně.) O něj?
Věra	Choval se dneska opravdu divně... Vždycky se choval trochu nevyzpytatelně, ale tohle...
Michal	(Změní tón.) Bodejť ne! Má výčitky svědomí...
Věra	Tohle není doktorův styl... (Přemýšlí.) To, že si psal deníky, to mě ani moc nepřekvapuje, ale nějak se mi nezdá, že by je měl zapotřebí někomu dávat číst...
Michal	Já mu nevěřím. Hraje na nás komedii. Dělá, jako by... Jako by se loučil navždycky...
Věra	(Vážně.) Taky mi to tak připadalo.
Michal	Ne, to není ten typ...
Věra	Co ty víš...
Michal	(Zapaluje si další cigaretu.) Jsem docela zvědavej, co si zapsal...... tenkrát...
Věra	Kolem tvýho odjezdu?
Michal	(Přikývne. Pauza.) Je to zbabělec...
Věra	Pojď, Myško, oblíkneme se a půjdeme do školky.
Myška	Já mám hlad.
Věra	Jo? To budeš koukat, co máme dneska k snídani...
Michal	Já mám taky hlad!
Věra	Zase?
Michal	Jaký zase? Tereza je vždycky ráda, když mám chuť snídat... (Zvážní.) Úplně jsem... (Podívá se na Věru.) ...na ní zapomněl. (Zakryje si oči. Tma.)

12. OBRAZ

Později. Je pokročilé dopoledne, venku pořád svítí slunce, kdesi na věži odbíjí 10 hodin. Zvoní telefon, ale nikdo ho nepřichází zvednout. V průhledu do kuchyně vidíme Michala, jak se pokouší připravit kávu.

Michal	(Z kuchyně.) Nemaj kávovar, nemaj ani překapávač, teplá voda teče jenom v koupelně, to je bordel... Už jsem si vodvyk... Fuj! (Vychází z kuchyně a opatrně nese jeden šálek kávy.)
Sára	(Přijde z koupelny přes kuchyň.) Karma je rozbitá.
Michal	(Vrací se do kuchyně pro druhý hrnek, cestou zpět.) Zvládl jsem to!
Sára	Kdo volal?
Michal	Nebral jsem to... Víš kolikrát od rána zvonil telefon? Kdybych měl všechny zvednout...
Sára	Já to asi opravdu nestihnu ani vypít. Už jsem měla být dávno pryč... (Michal se posadí do křesla, Sára nejistě přisedne.)
Michal	Vůbec nevím, kde by mohla být. Řekla, že se vrátí hned, jak odvede Myšku do školky...
Sára	Pokud vím, tak občas někam zajde vypomoci, kde jí dají peníze na ruku. Nebo si přinese domů nějaký redigování...
Michal	Ona pracuje?
Sára	Někdy... Když je úplně bez peněz....
Michal	Co celý dny dělá sakra?
Sára	To nevím, ale někdy mě večer připadá tak unavená, jako by doslova dřela celý den. Ale já tady dopoledne málo kdy bývám...
Michal	Podívá se na hodinky. Přísně.) Poslyš a nemáš ty už náhodou být ve škole?
Sára	(Překvapeně.) Právě že mám, už jsem chtěla dávno odejít...
Michal	No... Tak ještě chvilku počkej... (V rozpacích.) Jak ti to jde?
Sára	(Nechápavě.) Co?
Michal	(Rozpačitě.) No ve škole?
Sára	Aha! (Směje se.) To už se mě dlouho nikdo nezeptal... Ve škole jsem nikdy nemívala problémy. Ani ve Francii, ani tady...
Michal	To rád slyším... Mě to ve škole vždycky tak strašně nebavilo, zvlášť na gymplu. To byla nuda.
Sára	Musím už jít...
Michal	Počkej ještě...
Sára	(Netrpělivě.) No...
Michal	Znáš trochu toho Doktora? Chodí sem poslední dobou?
Sára	No, viděla jsem ho poprvé na tom večírku. Před tím jsem o něm jenom slyšela...
Michal	Už sem nechodí?
Sára	Z těch lidí, co byli na večírku, znám jenom Karla...
Michal	A co si o tom Doktorovi slyšela?
Sára	Věra mi vyprávěla o jeho dětství a potom jak sem chodil...
Michal	A Věra. Myslíš, že ho má ráda?
Sára	(Pomalu.) To nevím. To je zajímavá otázka. Několikrát mě napadlo, že ho doslova nenávidí. Ale rozhodně to nepřizná...
Michal	A Sáro? Nevyužívá tě trochu ta Věra?
Sára	Jak to myslíš?
Michal	No, staráš se jí o dítě...
Sára	Dělám to ráda... A zase tak moc se nenadřu. Věra má k Myšce trochu divný vztah.
Michal	Divný?
Sára	Abys mi dobře rozuměl... Má jí ráda, ale... Moc se o ní bojí... Pořád má o ní strach. Mě to k Věře a k tomu co hlásá prostě nějak nejde dohromady...
Michal	(Váhavě.) A nějakej tatínek od tý malý Myšky, ten se vyskytuje?
Sára	(Napodobuje Michala.) Nějakej tatínek od tý malý Myšky tady ještě nikdy žádnej nebyl.(Směje se.) Myslím, že Myška je na tom podobně jako já...
Michal	Jak to myslíš?
Sára	(Drze.) Taky se zrodila asi jenom z matky...
Michal	(Rozpačitě.) No jo! Tak... Tak už se nezdržuj...
Sára	(Rychle se zvedá, obouvá se.) Doufám, že se ještě někdy uvidíme...
Michal	(Rychle.) No jistě! (Lekne se.) Určitě... (Zvedne se aby jí nejistě podal ruku.)
Sára	Tak ahoj.
Michal	(Rozpačitě.) Ahoj. Ahoj Sáro. (Zazvoní telefon. Michal zvedne ruce, aby dal najevo, že se distancuje a zamíří do knihovny. Sára se vrátí od hlavních dveří zvednout telefon.)
Sára	(Telefonuje.) Prosím? (Pauza.) Ano, ano moment. (Kyne na Michala.) Hned ho zavolám. (K Michalovi.) To je pro tebe, tvoje maminka.
Michal	Já s ní nechci mluvit. (Bere si telefon.) Ahoj... (Pauza, Sára odchází, Michal jí kyne zatímco telefonuje.) On volal, nebo co? (Pauza.) Proč by pro ní jezdil autem? Až se Tereza trochu vzpamatuje, pojedeme ……. normálně ……….. vlakem!  (Pauza.)  Blbost! (Rozčíleně.) Proč by sem zejtra jezdil? (Pauza.) A proč bych měl chodit domů?! Přestaň mně dirigovat! (Práskne telefonem. Vztekle.) No to je průser! Ten mi tady chyběl! Starej Polifka. Autem... Sakra! (Hledá cigarety, zapaluje si, znovu zvoní telefon. Mluví směrem ke zvonícímu aparátu.) To víš, to víš! Si vod tebe budu nechat nadávat jako malej smrad.... (Hlavními dveřmi vstoupí Věra.) Tůhle! (Věra chce jít ke zvonícímu telefonu, když uvidí Michala, jak dělá na aparát dlouhej nos, zůstane stát. Telefon ještě jednou zazvoní a ztichne.)
Věra	Proč to nevezmeš?
Michal	(Lekne se.) Ahoj. (Ostře.) Kdes byla?
Věra	(Udiveně.) Proč si nevzal ten telefon? Co tady blbneš? (Michal Věru obejme.) Jsem rád, že už si tady. Je toho na mně moc... Teď volala moje matka, že starej Polifka přijede do Prahy autem, aby odvezl Terezu... (Zarazí se.) Sakra, to von ten starej škot určitě zablokuje konto! Musím okamžitě do banky, dyť jsem úplně bez peněz...
Věra	Ty užíváš tchánovo konto?
Michal	Ne... Jenom občas... Když jsme na cestách..... a tak. (Roztržitě se směje.) Ale když "zlobím", tak to zatípnou a dávaj peníze Tereze přímo do ruky.
Věra	Vy nemáte svoje peníze?
Michal	Jó... To víš, že máme. Tereza vydělává a já taky... ...občas.
Věra	Já myslela, že na parazity seš alergickej...
Michal	To je úplně něco jinýho...
Věra	To je. Já nemám žádnýho tchána, kterýmu bych mohla vybírat z konta... (Věra si odkládá, zouvá se.)
Michal	(Obejde halu, jako uvězněné zvíře, potom se posadí do křesla. Klidně.) Tobě otec nepřispívá?
Věra	Ne.
Michal	Slyšel jsem, že jo... I když jako spisovatel asi moc peněz nemá...
Věra	Ale jó, něco má... Rozhodně je jedinej v naší rodině, kdo není úplně bez peněz. Ale on žije celkem dost nákladnej život.
Michal	(Ožije.) Ale?!
Věra	Jinak, než myslíš... Pendluje mezi Prahou a Vídní sem a tam. Kdyby měl přispívat všem svým dětem, co jich po světě má, nezbylo by mu ani na benzín...
Michal	A proč furt takhle jezdí?
Věra	Asi tvůrčí neklid. (Jízlivě.) Třeba tě to na starý kolena taky čeká...
Michal	Ty ale dokážeš bejt jedovatá... To můžou bejt taky jenom následky emigrace! (Rozohní se.) Vůbec nevíš, co to je! Mně kdyby ten první rok Tereza nepomohla, tak jsem tam snad chcíp... A nikdo, nikdo z vás mi ani nenapsal... Jako bych přestal existovat... Jedinej, kdo se tam o mě zajímal, byli estébáci. Když prej podepíšu, budu moc jezdit domů... Chápeš to? Já před nima uteču, a oni si počkaj, až mi bude ještě hůř, až už nebudu mít kam a za co utýct a znova udeřej... A ze všeho mě dostala právě Tereza... A tchán se svym kontem... (Křičí.) Neumíš si představit, jak je emigrace strašná... A ten zbabělej doktor si tady klidně žije dál jakoby nic, píše si alibistickej deníček a má dojem, že tím je věc vyřešená... A ještě se ho všichni zastávaj...
Věra	Ne, to ne...
Michal	Ale jó... Ty, Karel taky, ostatní dělaj jakoby nic...
Věra	Doktor to nemyslel zle...
Michal	Cože? Ty snad věříš těm jeho blábolům, co si zapsal?
Věra	Já jsem to nečetla...
Michal	Báječný zdůvodnění pro práskání... Z lásky!
Věra	To si zapsal? (Přikývne. Pomalu.) Tomu bych věřila...
Michal	Ne! To se mi snad zdá! Z lásky udávat ty, který miluješ? No poslyš, to snad...
Věra	(Pokrčí rameny.) Z lásky jsou lidi schopný neuvěřitelnejch věcí... Ne každej má talent milovat... (Pauza. Michal jde vztekle k oknu, aby si zase zapálil.) Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že schopnost milovat je přímo úměrná schopnosti naplnit svůj osud... Že jedno bez druhýho neexistuje, že se jedno bez druhýho prostě usvědčuje ze lži...
Michal	Mně tyhle tvoje přemoudřelý kecy vždycky lezly na nervy... Prostě se toho slabocha budeš zastávat a pořád dál ho budeš obhajovat...
Věra	Co na mě pořád křičíš? Co se ti stalo?
Michal	Co by se mi asi stalo? Konečně vím, jak to všechno bylo! Zatímco ty to víš celou tu dobu a je ti to snad úplně jedno?!
Věra	Vlastně nic nevím. Nikdy jsem o tom s doktorem nemluvila, ale......plno věcí se vysvětlilo tím, že... No, to je snad jasný, že s nima spolupracoval...
Michal	(Nepříčetně.) Zkazil mi deset let života... Jak můžete bejt všichni tak v klidu!
Věra	Doktor měl tehdy dojem, že nás může chránit.
Michal	Ne, ne! Nás ne! Tebe a vaší rodinu! Mě obětoval!
Věra	Obětoval?
Michal	(Křičí.) Víš co mi tehdy u výslechu řekli? (Pauza, tišeji.) Že jsi to ty, kdo donáší! (Věra zůstane s otevřenými ústy zírat na Michala.)
Věra	(Konsternovaně.) A tys jim to věřil?
Michal	(Tiše.) Ještě minulej tejden, když jsem tě po deseti letech uviděl, jsem si nebyl jistej...
Věra	(Šeptá.) Cože?
Michal	Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil...
Věra	(Teď teprve pochopí.) Pane Bože...
Michal	Bál jsem se, že bych se mohl dozvědět něco, co... Co bych....... Mockrát jsem se po telefonu Karla vyptával jestli...jestli u vás byly nějaký prohlídky, jestli jsi někdy byla u výslechu... Ale vždycky mi všechno vyvrátil... Myslel jsem, že.... (Pauza.)
Věra	(Potichu.) Vůbec jsi mě neznal, když jsi tohle mohl někomu uvěřit...
Michal	Ale znal jsem tě, znal! (Nervózně.) Uznej ale sama, že to bylo přinejmenším divný...
Věra	(Vrtí hlavou.) Jak jsi jim to mohl uvěřit?
Michal	Pokud si Věro nevzpomínáš, tak jsi mi na to, že mi nabídli vystěhovaleckej pas s podmínkou, že do tejdne odjedu, tehdy neřekla ani jediný slovo! Ani slůvko... Co jsem si mohl myslet?
Věra	Bylo to jako zlej sen... Nevěřila jsem, že bys mohl odjet! Vůbec jsem nevěděla, co opravdu chceš, nedalo se ti věřit, měla jsem strach, že ti na mým názoru nezáleží...
Michal	Já jsem se bál vrátit, bál jsem se setkání s tebou... Bál jsem se vstoupit do tohodle bytu... Měl jsem už tehdy dojem, že TADY JE nebezpečí! A bylo... Ale kdo moh tehdy vědět... (Věra sklopí hlavu. Pauza.) Řeknu ti pravdu... (Pauza.) Myslel jsem tam na tebe celý ty roky. (Pauza.) Psal jsem v podstatě pro tebe... Pořád dokola jsem vzpomínal. Na všechno co jsme spolu prožili, co se mezi námi odehrálo... Představoval jsem si, co se odehrát mohlo, kdybych byl neodjel! Mučil jsem se... A psaní mi bylo jedinou úlevou... (Prudce.) A tys to pořádně ani nečetla!
Věra	Něco jsem četla...
Michal	Ale nelíbilo se ti to!
Věra	To není pravda... Místy jsem měla pocit, jako bych v tu chvíli s tebou mluvila... Chvilkama... Já ale asi těm tvým knihám nevěřím... Tak... Jako nevěřím ani tobě... Nikdy jsem nevěděla, jestli myslíš vážně to, co říkáš...
Michal	Ani teď mi nevěříš?
Věra	(Tiše.) Nevím...
Michal	Celý roky toužím po tom, abych se mohl vrátit... Abys mi vyvrátila to, co mi o tobě řekli... (Pauza.) Do listopadu jsem o tobě měl hodně informací. Skoro každej, kdo se dostal přes hranice, jel přes nás, plno lidí u nás nocovalo a vždycky se vyprávělo, vzpomínalo a já jsem byl jednou nohou tady doma. A po listopadu - jako když utne. Lidí se sice u nás první rok vystřídalo hodně, ale už mluvili o něčem jiným... A pak přestali jezdit úplně... (Pauza.) Vědomí, že se můžu vrátit, mě naplnilo posvátným strachem, že zruším kouzlo svýho citu... Tereza navrhovala už nějakou dobu před tím, že se vezmeme a tak jsem si řekl, že se nejdřív ožením, dostojím svejch závazků a pak už nebudu mít důvod, bát se návratu. A pak jsem se úplnou náhodou na nějakým večírku na ambasádě, dozvěděl, že máš dítě... A to mě tehdy zase na nějakej čas od cesty odradilo. A pak vždycky, když jsem si naplánoval cestu, našly se praktický důvody pro to, aby z ní na poslední chvíli sešlo... (Pauza.) Vůbec není vyloučený, že by to i tentokrát dopadlo podobně, ale na poslední chvíli se zjistilo, že Tereza čeká dítě. A nechtělo se jí nikam jet. Začala mě od cesty zrazovat. Já jsem najednou dostal strach, že už nikdy nebudu mít sílu se vrátit. Terezina nechuť mě najednou podnítila. A během dvou dnů jsme byli tady... (Podívá se opatrně na Věru, ta sedí s očima upřenýma na zem a tváří se jako provinilé dítě...)
Věra	Já jsem si nikdy nebyla jistá, jestli jsi ke mně něco cítil, nebo ne... Nebylo nic, z čeho bych to poznala... Choval jsi se ke všem stejně...
Michal	Proč jsi tehdy neřekla ani slovo?
Věra	Byla jsem těhotná. S tebou. (Pauza.) Dozvěděla jsem se to přesně v tom týdnu, než jsi odjížděl...
Michal	(Překvapeně. S úlekem?) Ty si čekala dítě? A co se s ním stalo?
Věra	Když jsi odjel, šla jsem na potrat...
Michal	Cože? Proč? Proč si mi nic neřekla?
Věra	(Tiše.) Mluvil jsi jenom o svým vystěhovaleckým pase...
Michal	Proč si mlčela? Pamatuju si to, jako by to bylo včera! Mlčela si jako ryba!
Věra	Byla to stejná situace jako s Miladou. Příběh, který jsem znala z vyprávění svojí kamarádky. Obávala jsem se, že dopadnu jako ona...
Michal	Žárlivost! Obyčejná žárlivost! Vždyť s tebou to bylo přece něco jinýho, než s Miladou! Nedělej, že to nevíš!
Věra	Tehdy jsem to nevěděla... (Pauza.) Když někdo vrůstá bez lásky, jako já, může se stát, že jí nepozná, když se s ní setká...
Michal	Nelituj se! Seš za to zodpovědná... Všechno mohlo bejt jinak!
Věra	Když jsi odjel zůstala jsem strašně sama... Všechno se pak úplně změnilo. Přestali jsme se mezi sebou stýkat... Každej byl po tvým odjezdu aspoň jednou u výslechu... Já jsem uvázla po tom potratu v nemocnici skoro na měsíc... Měla jsem hrozný výčitky svědomí... Několik let jsem se bála, že už nebudu mít nikdy děti... A co chvíli jsem byla znovu nemocná... (Pauza.)
Michal	A ... Myška, tu máš s kym? Znám ho?
Věra	Ne... Vlastně... Možná trochu jo... Ale neni to nikdo z kamarádů. Je to chlap o dvacet let starší než já... To bylo takový "revoluční" opojení. Úplná blbost...
Michal	On je ženatej?
Věra	Jo, je. Ale o to nešlo... Chtěl se tehdy kvůli mě rozvádět, ale já jsem o něj vůbec nestála. Vůbec! A dneska zase on nestojí o to, aby někde prasklo, že má nemanželský dítě... Má nějaký postavení ve vládě, manželku a "důvěru voličů"... Takže ty alimenty, který mi tajně posílá na jinak zcela čistý konto, jsou docela slušný... Z čeho myslíš, že žiju?
Michal	Jo, tak to je ten tvůj tajnej příjem! Za mlčení... To by mě teda nenapadlo... (Pauza.) A ví o tom někdo?
Věra	Karel. A teď ty...
Michal	Karel? (Přemýšlí.) Tehdy, jak sem večer volal a chtěl s tebou mluvit, pěkně se lekl, když jsem telefon zvedl já... No jasně! Že mně to nedošlo dřív...
Věra	Je to jinak, než si myslíš...
Michal	Chodíte spolu?
Věra	Těžko říct...
Michal	(Vypění.) Co je na tom těžkýho, sakra! (Začne se procházet po hale jako uvězněná šelma.) Snad víš, jestli spolu spíte, nebo ne?
Věra	(Přikývne.) Ale stejně je to jinak, než si myslíš!
Michal	Karel byl můj nejlepší kamarád! Jedinej člověk, kterýmu jsem svýho času opravdu věřil... (Pauza.) Teď už je mi to jasný. Ty jeho uhýbavý odpovědi, když jsem se ptal na tebe... (Přikývne.) Poznal jsem, že spolu něco máte hned jak jsme sem tehdy ráno s Karlem přišli.
Věra	To nechápeš...
Michal	(Nečekaně ostře.) Co je na tom k nechápání?
Věra	Když si odjel, na nějakej čas mě spojil s Karlem stesk... Stesk po tobě... V mým životě jako by se tehdy něco zastavilo... A v Karlově asi taky. Prostě jsme spolu svým způsobem zůstali stát... Zastavili jsme se v situaci, kterou jsme tehdy neuměli zvládnout.
Michal	Věro! Co to vykládáš? Karel se přece oženil, má děti. Helena vždycky patřila mezi největší krasavice, mě se se teda nelíbila, ale musím uznat, že vypadá pořád báječně. Kdyby byla pravda, co se mi tu pokoušíš namluvit, že zůstal Karel stát, vypadal by jeho život úplně jinak!
Věra	Karel je hezkej člověk, vždycky o něj byl zájem.... Pro něj bylo v podstatě jednodušší podlehnout, nechat se zachránit, než zůstat sám se sebou...
Michal	Asi máš pravdu, já to nemůžu pochopit. Protože já když chodim za ženskejma, tak to dělám pro radost a ne proto, abych byl ještě smutnější než bejvám normálně! To je přepych, kterej si nemůžu dovolit...
Věra	Každej to máme asi jinak...
Michal	Asi... (Jde k oknu, chce si zapálit.) No nazdar! Docházejí mi cigára...
Věra	Pořád dokola... Vždyť sis včera kupoval dvoje...
Michal	No jó... Včera! Ale od tý doby uplynulo hodně času!
Věra	To je pravda. Neni to ještě ani zdaleka dvacet čtyři hodin, co jsi přišel, ale já mám pocit, že už si spolu povídáme několik tejdnů...
Michal	Víš na co jsem v noci v jednu chvíli myslel?
Věra	Na co?
Michal	Že bych tu měl zůstat...
Věra	Tady?
Michal	V Čechách...
Věra	Proč ne? Kde bys bydlel? U vašich?
Michal	U našich ne... Ale požádal bych třeba Věru, jestli by mě tu laskavě nějakej čas nechala... Bydlí tady už Sára...
Věra	Ale byt patří matce... (Vesele) A z čeho by jsi žil, že jsem tak smělá... Tady neni žádnej tchán s kontem...
Michal	Když se tady uživíš ty! Snad bych to zvládnul taky. Horší, než ten první rok tam, to tady bejt nemůže... (Zazvoní telefon.)
Věra	(Telefonuje.) Věra Fidesová, prosím? (Pauza.) Ahoj, Sáro! Stalo se něco? (Pauza.) Jo? (Směje se.) To jsem ráda! (Pauza.) Ne, hned ne. Stačí odpoledne. (Pauza.) Jsi hodná, že ses ozvala... Tak zatim, pa... (Položí aparát. K Michalovi.) Tak Sáře přišly dneska ráno do banky peníze... Otec jí je konečně poslal! (Vydechne.) To se mi ulevilo...
Michal	Mě taky.
Věra	Půjčíš mi přečíst ty doktorovi deníky?
Michal	No jistě... (Jde do knihovny a vzápětí se vrací s jedním otevřeným sešitem, který podává Věře.) Tak mě napadá... Ta Sára má ale hodnýho otce, co? (Oba se smějí.) (Tma.)